Čeští politici ještě nikdy neudělali chybu!

Je to zajímavé zjištění, které by nám měl celý svět závidět. V naší zemi ještě žádný politik neudělal během své veřejné činnosti chybu. Ba co víc, nedopustil se lži, morálního selhání, podvodu, omylu ani špatného úsudku. 

Jak je to ale možné, když chyby ve všelikém konání děláme my ostatní denně? Jsme prostě šťastná země, která takové omylné představitele nemá? A nemá ani ty prohřešky?

Právě naopak. Zmíněných selhání zaznamenáme při troše procházení stránek denního tisku spoustu, jenže žádné z nich nespáchal ten který představitel vědomě. Tedy, jak nám každý z nich říká. Vždycky se stal obětí shody či neshody okolností, novinářů, kamarádů, přátel, nepřátel, jednal v dobré víře, měl vizi, cosi viděl v televizi nebo něco jiného naopak zcela náhodou přehlédl. 

Je úplně jedno, z které strany ten či onen "státník" pochází. Život mu komplikují peníze od strýčků a cesty autem proradní řidiči závodníci, za nimiž visí ještě prohnanější lovci senzací s fotoaparáty. Jedni přátelé politika vlastní drahé hotely, na něž jsou uvaleny tak vysoké daně, že by se i kámen ustrnul a prominul je. Druzí s ním chtějí zrovna lyžovat až v dalekých Alpách.  

Veřejní představitelé se úplně náhodou stěhují do domů svých kamarádů, kteří je pak ráno vyděsí v kanceláři, když sondují, kde by mohli zase ve městě něco nového postavit. V zákonech se objevují perličky (a nejsou jen na jejich dně), které poslanec přehlédl, když je psal, zaměnila mu je asistentka, případně pro ně zvedl ruku ve chvíli, kdy si myslel, že se hlásí úplně o něco jiného. 

Mají to naši zvolení zástupci těžké. Všichni po nich jdou, a to včetně zákeřných policejních útvarů. Oni ale vlastně nemohou nic rozhodnout, protože všechny věci okolo řídí někdo jiný. Jejich odpovědnost je zcela nulová, oni jenom dýchají vzduch vůkol a reprezentují ten systém, který se vyvíjí zcela bez jejich zásahu sám a někdy pro ně tak nepříjemně. 

Ale co když je to jinak? Tedy tak, jak to vnímá běžný občan. Co když nás ti "vůdci" národa jen tahají za nos a opravdu sem tam nějaký ten podvůdek a omýlek spáchají z vlastní vůle? Budeme jim závidět? Ale proč? Vždyť bychom je měli vlastně litovat. 

Koukáme na ně a posloucháme tu souvislou řadu výmluv, do které se zaplétají víc a víc. Jako ryba, která v obrovské síti dlouho nevzdává svůj boj. Ti politici před námi stojí a jejich boj se projevuje jen dalšími slovy a nápady, které jsou pořád méně a méně uvěřitelné. 

A každý posluchač brzy nabude dojmu, že to nejhorší, čím nás může politik oblažit není jeho omyl, pochybení, selhání, či podvod, ale ty vytáčky. Když budeme věci brát s nadhledem, můžeme každému odpustit omyl i morální selhání, protože řada z nás se jim v životě taky nevyhne. Budeme mít pochopení, že jeden opravdu spěchal na svatbu a druhý po namáhavém jednání zatoužil lyžovat. Vždyť jsou to taky jen lidé. Lidé omylní.  

To, co veřejnosti ale chybí, je fér hra. Když někdo udělá pitomost, má se k tomu postavit jako chlap: "Hele lidi, já se omlouvám, prostě mi to nedošlo, že jsem to neměl dělat." Samozřejmě takhle neomluvíte všechno, ale člověk má alespoň pocit, že dotyčný chápe, že vybočil z kolejí. Omluva není výraz slabosti, omluva je výraz síly a vyzrálosti, výraz sebevědomí a snahy se poučit. Ovšem musí to být omluva upřímná, nikoli jen vyslovení příslušného slova doplněné dovětkem o tom, že za to vše může někdo jiný.

Až se politici naučí přiznat své chyby sobě i ostatním, budou daleko více důvěryhodnější, a to i přesto, že výskyt prohřešků asi vždy zůstane na standardní, ne moc potěšitelné, úrovni.