... aneb taková malá a zcela anonymní historka o jedné z mnoha absurdit našeho sociálního systému ...
Uvedl ji do své pracovny. Musel se na to setsakramentsky soustředit, aby do něčeho nevrazila. Tři schůdky z chodby. Je třeba ji o nich informovat, aby z nich nespadla. Pozor na ostrý roh police hned pod nimi! Odsunout židli, kterou předchozí klient nechal povystrčenou. Pomoci jí z pláště a pověsit ho na věšák. Hrneček s čajem postavit dál od ní, aby se neopařila a pak jí jej vlažný vložit do rukou. Slabozraký klient, to je prostě vysoká škola empatie.
Někdy ji jejímu tatínkovi předával před vchodem do budovy, kde na ni tento usměvavý starší pán čekával v zaparkovaném autě. Nechtěl, aby starý pán musel běhat ta dvě patra do schodů. To potom museli spolu sejít schody a projít těžkými domovními dveřmi ven na rušnou městskou ulici plnou zamyšlených a nechtěně neomalených lidí. Nepatřil asi k extrémně málo empatickým lidem, přesto se na provázení své svěřenkyně musel opravdu hodně koncentrovat.
Po několika sezeních se spolu spřátelili. Jednou ji vyzvedával v jejím bytě a doprovázel ji na koncert, kam ho pozvala. Byla totiž muzikantka. Přišel dřív, ještě nebyla nachystaná. Nabídla mu kávu, než se připraví. Nabídku přijal. Usedl za kuchyňský stůl a udiveně sledoval suverenitu jejích pohybů, když mu kávu chystala. Všechny její pohyby byly jisté, vše bylo na svém místě. Pak se šla vedle nachystat. Po paměti se pohybovala po bytě a ukládala do kabelky mobil, klíče, průkazku, noty. Ještě se obout, zamknout dveře a vyrazit. Po ulici před domem se pohybovala sebejistě, navyklými pohyby nastoupila do jeho auta a zapnula si pás. Po zaparkování v nedaleké ulici, protože poblíž nebylo místo, se do něj zavěsila a nechala se vést. V ulici před koncertní síní se opět pohybovala naprosto suverénně a jeho pomoc nepotřebovala.
Byl to veliký rozdíl mezi tím, když se pohybovala v prostředí, kde byla poprvé a nebo tam, kde už alespoň jednou byla. Měla dokonalou paměť. Nový prostor si překvapivě rychle zmapovala a pak se tu pohybovala s naprostou jistotou. Obdivoval ji pro její odvahu, s níž se vyrovnala se svým handicapem a důstojně kráčela životem bez pocitu méněcennosti a ublíženosti.
Hrála krásně. Po skončení koncertu sama sešla z pódia, protože to tu dobře znala. Dostala obrovskou kytici nádherných růží. Radostně k nim přivoněla a zlehka pohladila jejich květy.“Jsou nádherné!“ Vydechla nadšeně.
Pak jednou přišla zase do jeho pracovny. Už se tu dobře vyznala. Nevypadala ale moc dobře. „Jsem po nemoci.“ Povídala. „Měla jsem náročné období. Musela jsem přijmout víc pracovních nabídek, než jsem schopná v pohodě zvládnout. Minulý týden mi vzali sociální dávky. Prý jsem schopná se sama zaopatřit a uživit.“
David Šalamoun jen nevěřícně zíral a byl rád, že ona jeho užaslý kukuč nevidí. Takže ten, kdo je slabozraký nebo nevidomý, a přesto chce pracovat, nemá nárok na sociální dávky, ale ten, kdo je sice zdravý, ale pracovat není ochoten, na ně nárok má?
„Zatím to není definitivní, pokouším se odvolat. Nejsem v téhle situaci sama, mluvila jsem se spolužáky z konzervatoře, je nás víc takových. Ale na optimismu to člověku nepřidá.“ Povzdechla si.
Co jí k tomu říct? Jak jí pomoci, když nejsem právník? Je to obdivuhodná, statečná žena, která se důstojně vyrovnala s nelehkým osudem. Kdo vymyslel tuhle absurdní šaškárnu, že člověk, který je ochoten ostatním zkrášlit svět svým talentem přes ztížené podmínky, které k tomu má, musí poníženě žádat o to, co mu právem náleží a zdraví lidé bezcílně se potloukající životem s rukou nataženou na sociální dávky nárok mají? Zhluboka se nadechl a přemýšlel.
„ Důležité jsou tvoje emoce. Nenech se otrávit. Mluv o tom. Piš. Já vím, že je těžké neupadnout v tvojí situaci do deprese a pocitu marnosti a nespravedlnosti, ale nedůstojný je systém, který tě do tohohle nutí. Ty jsi úžasná a máš moji podporu. Usmála se tím svým známým šibalským úsměvem.“
„Neboj, Davide! Vím svoje. Zadarmo se jim nedám. Na těch pár korunách sociálních dávek závislá nejsem, ale nevzdám to. Proto, abychom já i mně podobní, měli pocit nějaké spravedlnosti.
Stiskl jí ruku. Mnoha svým svěřencům hodně fandil, ale tentokrát to byl opravdu neobvykle hluboký pocit sounáležitosti, který cítil.
