Zlá zpráva

Někdy se nám opravdu vyplatí pomoci druhému. Leckdy tak zapomeneme na vlastní trable. A někdy taky využijeme předchozí zkušenosti.

Toho dne musela dopoledne k zubaři. Zub moudrosti si zkrátka postavil hlavu a rozhodl se, že jí to letošní léto lehce znepříjemní. Musela už to zkrátka řešit. Pan doktor byl vstřícný a objednal ji dosti brzy. Teď po spravování se zub rozbouřil a nehodlal se vzdát jen tak lacino. Měla proto jen jedinou touhu: Proběhnout rychle recepcí, v kuchyňce si uvařit čaj , nechat ho zchladnout a mezitím se rozhodnout, zda si vezme prášek. Jinak toho dnes mnoho nevyřídí a to by zrovna dnes nebyl právě ideální stav. Vrátila se sice asi o půl hodiny dřív než původně předpokládala, ale teď se jí ta půlhodina hodí, aby se dala trochu do použitelného stavu.
Už tady v recepci , jak vidí, je dneska náramně živo. Pozdravila se s recepční, vzala si klíče od kanceláře a zeptala se, co je nového. Recepční Miládka měla dneska opravdu hodně napilno, možná proto jen mlčky hodila bradou k toaletám pro personál. „Můžeš tam zajít, prosím tě?“
Kývla, popadla klíč a vyrazila. V takový den se člověk prostě na nic neptá. Veškeré vysvětlování situaci většinou jen zdržuje. Dveře toalet byly odemčené. V chodbičce u umyvadel seděla na podlaze kolegyně Naďa a usedavě plakala.  Sklonila se k ní a vzala ji kolem ramen. „Ahoj, stalo se ti něco? Chceš mi o tom povídat?“
Naďa jen mlčky zavrtěla hlavou. Nechtěla naléhat, jejich vztah nebyl příliš důvěrný, ačkoli si často spolu docela příjemně popovídaly.
„Dobrá, kdyby ses rozmyslela, budu u sebe. Tady pořád někdo chodí, u mne bys měla víc klidu, kdybys chtěla být chvilku sama.“
Výbuch, který následoval ji nestihl příliš překvapit.
„Zabil se mi kamarád! O víkendu jsme měli slavit jeho čtyřicetiny. A on se někde na dovolené potápěl a už se nevynořil. Táta od dvou malých dětí. Dozvěděla jsem se to před chvilkou. Telefonovala mi to jedna naše společná známá.“
Jemně jí pomohla vstát a dovedla ji do své kanceláře. Tam si obě sedly do křesel pro klienty. Otevřela kabelku a podala Nadě balíček kapesníků. Co jí říct? Jak ulevit člověku od prvního náporu emocí v takové situaci?
„Uvařím ti kafe nebo čaj.“ Vyplnila chvilku nejistoty nabídkou, kterou se nedá nic zkazit. Naďa jen mlčky kývla. „Preso s cukrem bez mlíka.“ Vypadlo z ní po chvilce. 
Získala trochu času na přemýšlení. Nadě ta chvilka taky docela prospěje. Navyklými pohyby chystala Nadě kávu a sobě zelený čaj a současně promýšlela vhodnou strategii příštího rozhovoru. Ještě ten cukr. Když otevřela dveře do své kanceláře, Naďa byla sice stále ještě uplakaná, ale o něco klidnější. Postavila na stůl tác s hrníčky a cukřenkou.
„Asi to máme všichni někde napsané, kdy a jak tu skončíme.“ Povzdechla si.
„Ale on měl dvě docela malé děti. A jeho žena je moc sympatická. Neměla to s ním nikdy moc lehké. Zlobil, dělal dluhy. Chtěla se s ním nechat rozvést. Toho se lekl, všechno splatil a začal dělat dobrotu. Už to vypadalo, že se všechno spravuje. A teď tohle.“ Všimla si, že Naďa už vypráví docela klidně.
„Jeho žena teď bude moc potřebovat tvoji pomoc. Být najednou sama na dvě děti, to je nářez i pro silnou ženskou. A ona navíc bude teď mít co dělat i sama se sebou.“
„Mám tak trochu strach jí nabídnout pomoc, víš?“ Naďa už mluvila docela racionálně. Vědomí, že může být užitečná, ji vrátilo zpátky ze světa bolesti a smutku na pevnou zem.
„Zkus jí napsat esemesku. Na tu ti odpoví tehdy, kdy ona bude sama chtít a bude se cítit bezpečně.“
Naďa jen mlčky pokývla a soustředěně míchala kávu. Ještě chvíli si povídaly. O tom, jak je to těžké, když ženská zůstane s dvěma dětmi sama. Co nejvíc potřebuje, jak se cítí. Měla to na své vlastní kůži zatraceně prožité, takže dobře věděla, o čem mluví. Asi po půl hodině vyšla z kanceláře a nechala Naďu samotnou se svými myšlenkami. Na recepci zjistila, jak se to dneska vyvíjí. Její první dnešní klient už tam seděl. Nabídla mu, že se půjdou posadit do zasedačky. Ještě musí na okamžik zpátky do svojí kanceláře pro nějaké podklady a pro notebook.
Naďa seděla v její kanceláři v křesle, spravovala si make up a informovala ji o tom, že právě dopsala tu esemesku. Vypadala už relativně dost klidně.
Když cestou do zasedačky procházela recepcí, ptala se Miládka, jak je na tom Naďa. Že ji očekává její klient. Co mu má říct.
„Je to, myslím, lepší. Za chvilku Naďa přijde.“
Miládka se s úlevou usmála a zeptala se, co zub.
„Zub? Asi dobrý. Už o něm vlastně ani nevím.“