Práce, rodina, domácnost. To všechno dá jednomu, v tradičním pojetí spíše jedné, pořádně zabrat. Kde na to všechno brát energii a nekrást?
Seděla proti němu usměvavá , příjemně působící hnědovláska. Takový ten typ, který vám dokáže rozjasnit den, i kdyby vás zrovna bolel zub. Zdálo se mu, že svítí jako sluníčko.
„ S čím jste ke mně přišla?“ Zeptal se a vůbec nemusel předstírat zájem. Může mít takové pohodové stvoření vůbec problémy? Napadlo ho.
„Víte, je toho na mne moc. Učím na základce v místě, kde je velké procento dětí z takzvaně sociálně slabých rodin. Takzvaně říkám proto, že mnoho z nich netrpí ani tolik materiálním nedostatkem, jako spíše nedostatkem citovým a sociálním. To dokáže jednoho pořádně vyždímat. Ta děcka chtějí být neustále v kontaktu, všichni mne chtějí mít jen pro sebe po celou dobu, kdy jsem s nimi. Navíc se obtížně soustředí, takže cokoliv je naučit vyžaduje opravdu velké úsilí. Doma mám vlastní dospívající děti a ty mají taky svoje oprávněné potřeby. Ty materiální i ty citové. Jak je to s ochotou pomáhat v domácnosti u dospívajících asi dlouze vyprávět nemusím. Navíc mi stárnou rodiče a taky mě hodně potřebují. A já to všechno zkrátka přestávám zvládat. Unavená bývám hned, když ráno vstanu a představím si, co mne ten den čeká.“
„To není tak neobvyklé. Bývá to problém lidí pracujících v profesích, kde komunikují s lidmi, tedy zdravotníků, učitelů a vychovatelů nebo nejrůznějších terapeutů. Máte něco, nějakého koníčka nebo činnost, která by vám přinášela radost, kterou byste dělala jen pro sebe a kvůli sobě?“
Přemýšlela. Určitou, ne zrovna krátkou dobu, jí trvalo, než odpověděla.
„Ráda čtu, ale poslední dobou se ke čtení dostanu pozdě v noci a to jsem už tak unavená, že po několika stránkách usnu v knize. Taky ráda chodím na dlouhé procházky se psem, ale odpoledne po návratu z práce chodívám navštívit rodiče a večer chystávám večeři a snažím se alespoň o nejnutnější úklid v domácnosti. Potom bývá venku tma a potmě se sama venku bojím.
„Pomáhá vám rodina s něčím?“
„Jak kdy. Manžel má dvě zaměstnání, děti studují a víte, jak to s těmi materiálními potřebami chodí. Děcka mají hodně učení a když mají volno, nejsou moc ochotni pomáhat. Přemlouvat je mě stojí víc úsilí, než kdybych si tu danou činnost udělala sama. Takže si většinou jen povzdechnu a pustím se do práce.“
„ Kdybych se vás zeptal na tři věci, které vás včera nejvíc naplňovaly dobrým pocitem, dokázala byste si vzpomenout, které to byly?“
„Ráno mi jeden obzvlášť slaboučký žák napsal tak krásný sloh o tom, jak se mu líbí ve škole, že jsem se měla co držet, abych se normálně nerozbrečela. Prý je to jediné místo, kde se nikdo nehádá a nenadává mu. A taky prý jedině ve škole slyšel, že ho někdo pochválí.“
To z ní vyjelo úplně spontánně. Pak se krátce zamyslela.
„Odpoledne mi můj tatínek řekl, že jsem jejich hodná holka a ještě, že mne prý mají.“
Pak přemýšlela dlouho, chvíli něco vyndavala z brašny na notebook a teprve po delší chvíli spíš přiznala, než aby se chlubila:
„Večer už jsem únavou opravdu nemohla, tak jsem si trochu kreslila. Tuhle kytici v té váze mám na stolku v obýváku. Dostala jsem ji od sousedky. Je to stará paní, byla nemocná a já jsem jí dovezla nákup. Byla jsem nakoupit našim a tak jsem to měla při jedné cestě. Když pak už sousedka mohla ven, natrhala mi na zahrádce tuhle kytici. Je moc krásná a tak jsem si ji nakreslila.“
Byla to moc zdařilá kresba mastným pastelem. Vzal ji do rukou a se zájmem si ji prohlížel. Pak ji opatrně vrátil její autorce. Samozřejmě ji nezapomněl pochválit.
„Je to jen tak narychlo naskicované. Dalo by se to nakreslit pečlivěji, ale byla jsem už opravdu hodně unavená.“ Odmítla pochvalu.
„ Tak to vezmeme popořádku. Ta první věc byla škola. Jak se do ní ráno těšíte?“
„Děcka jsou fajn, ale často narážím u jejich rodičů na nezájem, apatii. Někteří bývají dokonce agresivní, nadávají mi a chodí si stěžovat. Taky vztahy s kolegy, tedy spíš s kolegyněmi nejsou zrovna ideální. Všechny jsme na tom stejně: Unavené, podrážděné. Většina z nich to řeší pomlouváním a vzájemným osočováním. Taky hodin je moc. Často se zastupuje někdo z nemocných kolegů, dozory, porady, školení, projekty a tak dále. Původně mě bavilo pracovat s dětmi. Mám děti ráda, ale už jsem prostě přetížená.“
„Chápu. A rodiče? Jste s nimi ráda?“
„Jsem, samozřejmě. Mám je moc ráda. Ale oni si jako ostatně mnoho starších lidí, téměř neustále stěžují. Na nemoci, na politiku, na nedostatek peněz. Je to pořád dokola. Pozitivní téma rozvíjíme spíš vyjímečně. Ale jinak jsou báječní.“
„Tvoříte, tedy malujete či kreslíte, tak často, jak byste chtěla?“
„To právě vůbec ne. Kdybych měla denně alespoň půlhodinku na vycházku se psem nebo na výtvarničení, považovala bych to za ideální stav.“
„Víte, každý z nás je jako dřevěná loutka. Taková marioneta. Pokud alespoň jednou za čas neděláme to, co nás naplňuje, je to jako by nám někdo, nějaký dejme tomu loutkář, přestřihl vodící dráty. Jeden pěkně po druhém. Jsme pak podivně zhroucení a pokud s tím něco nezačneme rychle dělat, budeme jen tak viset neschopni pohybu.“
„To je zajímavý příměr. Ale co se s tím dá dělat?“
„Poslouchat se a vnímat svoje opravdové potřeby. Pokud je pro nás něco opravdu zajímavé, naplňuje nás to a dává nám to energii, měli bychom si za tím jít a věnovat se tomu. A dráty zase začnou fungovat. Chce to pro začátek si třeba zapisovat tři věci, které nám ten den daly energii, tedy dobrý pocit. Pak si to třeba po měsíci zapisování přečíst a uvědomit si, co nám doopravdy dodává sílu a energii. A to si nenechat vzít. Ani za cenu mírného nepořádku v mezích zákona či studených večeří či nevyžehleného prádla. A naopak. Pokud nás něco opakovaně o energii připravuje, měli bychom se toho důsledně a poměrně rychle zbavit. Nikdo a nic nám nestojí za to, abychom se nechali vysávat. Žádná práce ani žádný vztah. Ony se vodící dráty takové loutce poměrně snadno přestřihnou, ale hůř potom navazují. Zní to jednoduše, ale není jednoduché si za tím jít. Vyjít ze svých zaběhnutých kolejí. Ale stojí to za to, to mi můžete věřit.“
