Zdravotníci a my ostatní

Příběh o tom, co by šlo v péči o pacienty ještě vylepšit, inspirovaný skutečnou událostí. Protentokrát s dobrým koncem. Zaplaťpánbůh.

Onemocněla babička v opravdu požehnaném věku, kdy vás i pro jiného banální záležitost vyděsí. Babička je poslušná, povolná, doktor je pro ni něco jako pánbůh. Nehádá se, neodporuje. A její potomci jsou po ní. Bez výjimky.
Babička neměla žádnou banální záležitost. Čas od času jí jde o život a zdravotníci ji z toho zatím vždycky s úspěchem dostali. Před několika lety jí v jedné nejmenované nemocnici odešel dědeček tam, odkud není návratu a když se přiblíží výročí téhle neslavné události, rodina zpozorní. Babička totiž touhle dobou často závažně onemocní. Do spekulací o příčinné souvislosti se nehodlá nikdo z její rodiny pouštět. Všichni totiž jsou  a chtěli by nadále být považováni za důvěryhodné jedince disponující zdravým rozumem. Zdravotníci se tedy téměř každoročně ve stejnou dobu činí. Budiž jim za to jejich vděčné díky. Babička se z toho částečně vykřesává i sama, především svojí nekonfliktní, příjemnou povahou a veskrze pozitivním naladěním. Manévry tedy rodina absolvovala i naposledy. Babičce se přitížilo, syn ji odvezl do nemocnice. Do jiné než do té, odkud odešel před lety dědeček tam, odkud  se , pokud víme, nikdo zatím nevrátil. Háček byl v tom, že babička do téhle jiné nemocnice spádově nepatří. Jak přesvědčit personál, že babička se v nemocnici, kde přišla před lety o dědečka, prostě nevyléčí? Syn si to vzal za úkol. Předem si sesumíroval řeč a strategii, jak na odpovědné pracovníky na příjmu zapůsobit, aby je přesvědčil. Nedostal ale šanci. Babičky se ujal zajisté velmi zkušený personál a on byl vyzván, aby počkal v čekárně. Usedl tedy na lavici a čekal. Byl samozřejmě nervózní, jeho mamince šlo o život. Poněkolikáté. To zamává i s největším flegmatikem. Uplynulo pár hodin. Syn znervózněl a zeptal se sestry, zda je jeho maminka ještě na příjmu, že má u sebe tašku s jejími věcmi. Dostalo se mu odpovědi, že ano, že babičce dělají vyšetření a je nutné čekat na výsledky. Musí být trpělivý, čekává se dlouho. Byl tedy trpělivý. Uplynula další hodina. zeptal se tedy sestry znovu. Prý se o něm ví a včas bude informován. Ze dveří ordinace vycházeli noví lidé, jiní do nich zase vcházeli , ale o babičce žádná zpráva. Syn  tedy poprosil další sestru, zda by mu nezjistila, jak na tom babička je. Sestra slíbila, že se zeptá a zmizela ve dveřích ordinace. S konzistencí medu protekla další nekonečná půlhodina. Sestra vyšla ven a informovala čekajícího muže, že jeho maminku budou asi za dvacet minut převážet sanitkou do té nemocnice, kam tak strašně moc nechtěla. Jet s nimi nesmí. Po  další trýznivé půlhodině sanitka pro vyděšenou babičku skutečně přijela. Její syn se musel doslova vnutit, aby se s ní mohl alespoň rozloučit. Podal zdravotníkům v sanitce alespoň tašku s babiččinými věcmi a zvažoval situaci. Tropit scénu? Na to neměl povahu. Rozjet se sám po své ose do druhé nemocnice a pokoušet se tam něco měnit? Od babiččina příjezdu uplynulo několik dlouhých hodin. Byl večer, tedy doba, kdy personál kompetentní k podobným diskusím nemusí být přítomen. Byl vynervovaný, unavený, měl žízeň a hlad a strašně potřeboval na záchod, protože se bál hnout z čekárny, hlídal přece tašku s babiččinými věcmi. Babičce by stejně další transport nazpátek nejspíš taky příliš neprospěl. Syn tedy rezignoval. Měl z toho pocit nesplněného slibu,že zkrátka ubohou starou paní, které  šlo o život, zklamal. Telefonoval jí a pokoušel se jí alespoň uklidnit. Byla už na svém pokoji v nemocnici, kam podle svého bydliště patřila a spala. Dostala totiž léky na uklidnění.
Tenhle příběh díky babiččině optimistické povaze skončil happy endem. Babička se uzdravila. Kolik babiček a dědečků se ale díky takovému jednání neuzdraví? Asi nevíme. Pohoda léčí. Zdravotníci, prosím, komunikujte s námi. Budeme si vás vážit ještě o něco víc. Děkujeme.