Vyřizování účtů rozcházejících se rodičů prostřednictvím jejich milovaných dětí bylo jeho prací. Přesto se na to nedalo jen tak zvyknout a zůstat proti tomu imunní.
David Šalamoun otevřel dveře upravené, leč poněkud unaveně vyhlížející ženě na pokraji středních let. Pokynul ke křeslu. Usadila se na jeho okraj a nervózně si popotahovala sukni a upravovala účes.
„Vy jste se tedy odstěhovala od bývalého manžela a synovi jste dala vybrat, s kým chce po vašem rozchodu bydlet?“ Pokývla. „ A on se rozhodl pro soužití se svým otcem, že?“
Poněkud provinile se usmála a mlčky opět kývla.
„Zdůvodnil vám to syn nějak?“
„Prý se mnou žil patnáct let a tátu téměř neznal. Teď by si to chtěl vyzkoušet zase s ním.“
David nechápavě zdvihl obočí. „Váš syn nevěděl, jaké je to žít se svým otcem?“
„Víte, on manžel moc doma nebýval. Byl často dlouho do večera v práci, prý abychom se měli dobře. A taky měl hodně svých zájmů a přátel. A poslední dobou i sem tam nějakou tu přítelkyni.“
Tu poslední větu dořekla polohlasem, spíš sama pro sebe, jako by se za to styděla.
„Takže jste syna vychovávala de facto sama. Jaké to bylo teď, v pubertě?“
„ Moc lehké to tedy nebylo. Jára , tedy syn chodí na spoustu kroužků, hraje závodně volejbal, hraje na klasickou kytaru, je nadšený terarista. Všude jsem ho vozila, když byl menší, dohlížela jsem kromě úkolů i na to, aby cvičil na nástroj a to se , samozřejmě, neobešlo bez občasných hádek a konfliktů. Snažila jsem se prostě být na něj důsledná a to je u kluků v jeho věku neoblíbené.“
„ Mohl se tedy rozhodnout, že bude s tátou, jen kvůli tomu, že bude mít víc svobody?“ Zeptal se David.
„ Samozřejmě, že mohl. A taky jí teď víc má. Do hudebky skoro přestal chodit, na kytaru téměř necvičí, na tréninku už měsíc nebyl. A ve škole se taky zhoršil. Teď, v devítce.“ Povzdechla ustaraně.
„Váš manžel se mu nepokouší domluvit, aby se víc učil?“
„Mám dojem, že je mu to jedno, že si to, že si Jára tímhle lajdáctvím strašně škodí, vlastně ani neuvědomuje.“
„A zkusila jste s nimi oběma o tom mluvit?“
„Zkusila, ale ani jeden z nich to ode mě nevezme. Protože jsem od Járova otce odešla.“
„Takže jsou na vás oba dva naštvaní.“
Zase jen mlčky pokývla hlavou.
„Tahle situace teď ve vyhrocených emocích nemá řešení. Vy se asi už zpátky vrátit prostě nemůžete. Neměla byste tam s těmihle dvěma na růžích ustláno. A oni dva vám to jen tak neodpustí. To bude chtít čas. Kolik času, to nevím.“
Odmlčela se. Přemáhala pláč.
„Vám nezbývá nic jiného, než se dát sama dohromady a být tu připravena vašemu synovi kdykoli pomoci, až si o tu pomoc přijde říct. Až si o ni sám přijde říct, dřív ne.“
Vysmrkala se. „Jak dlouho to může trvat?“
„Nevím. Snad pár měsíců, možná pár let. Musíte být statečná a trpělivá.“
„Ale on Jára pořád jen sedí u tabletu a chatuje nebo hraje hry. Jeho táta není zase pořád doma a on si dělá, co chce. To znamená, že kromě tabletu nedělá vůbec nic.“
Teď se zase odmlčel David. Jak taky vysvětlit nešťastné mámě, že její patnáctileté snažení teď vzalo zasvé?
Dostal nápad. „ To, co jste do syna vložila, se samozřejmě, neztratí. Jeho systém hodnot, jeho zájmy, názory na svět a věci kolem něj. Jen je teď vehementně popírá. Pokud jste chlapce vychovala dobře, projeví se to, věřte mi.“
Poprvé se usmála. „Myslíte? To jsem ráda.“
Když ta paní odešla, David zaklapl desky, srovnal věci na psacím stole a odcházel domů. Chtěl se dnes projít, byl příjemný den. Kráčel přes park a usmíval se. Někdy to není opravdu jednoduchá práce, ale tentokrát dokázal dát naději. A to se cení.
