Každé dítě je jiné. Někomu nevadí hrůzné čertovské masky, jiný se vyděsí už při pohledu na Mikuláše. Někdo zase čerty honí tak vytrvale, že přijde k úrazu.
Tonda se převlékal do čertovské masky jako každý rok. U nich na vesnici to je tradice a zkrátka to patří k věci. Snesl z půdy starou krabici, v níž měl gumovou hrozivou masku, rohy ještě po dědovi a starý těžký kožich, který pamatoval taky několik generací. Vyrazil z jejich vsi a došel vždycky až do městečka. Málokdy ovšem došel důstojně po svých. V každé chalupě dostal něco pro zahřátí a na okraji městečka už ho Standa, který v jejich nadpřirozené partě každoročně zastával funkci Mikuláše, musel nést na zádech. Přitom měl sám se sebou co dělat a Miluna, která na ně coby anděl dohlížela, nesla na závěr berlu a koš na dárky. Jestli se haranti bojí nebo ne, to Tonda neřešil. Dostal zaplaceno, aby strašil, tak zkrátka strašil. Cpal ty holomky do pytle, ať řvali nebo ne. Někdy je některá mamina prosila, aby se mírnili, ale nakonec to vždycky dopadlo stejně: básnička, vyhrožování, pytel. Jen ať se ti darebáci bojí! Z učitelů si nic nedělají, mámy a babičky na ně nestačí, tátové na ně nemají čas. Tak ať se aspoň jednou za rok někoho bojí.
Jednou se jeden malý kluk tak bál, že se strachy v pytli počural. Tonda pak musel těch pět kilometrů vláčet pročuraný pytel. Jindy si zase jeden větší uličník na ně přichystal nějaké ty petardy, že jim je hodí pod nohy. Jenže petardy se uličníkovi v kapse kalhot nějak vzňaly samy a kluk zažil něco podobného jako rostlinář ve filmu Vesničko má, středisková. Mělo to prostě dohru na pohotovosti. Jiný filuta na něj poslal psa. Tonda měl tenkrát štěstí, vylezl na sloupek u vrátek a vysvobodila ho babička toho malého darebáka, když psa uvázala. Nejdřív musel Tonda ale slíbit, že kluka opravdu strašit nebude. Taková potupa!
I letos se Tonda na ten Mikulášský večer těšil. Nedělal to po těch pár korun nebo panáků. Jemu prostě dělalo dobře, že se ti nevychovanci vůbec něčeho bojí. To on, když byl malý, bál se skoro pořád. Táta byl pruďas, zvlášť když se napil. A táta se napil často a hodně. Pak nešetřil ani mámu. Tonda nechápal, jak je možné, že se některé děti prostě nebojí. Připadalo mu to nepatřičné. Když je člověk malý, má se přece většinu času bát. Tak to na svět chodí.
Stále častěji je ale slyšet názor, že by se děti strašit neměly. Ne každá tradice je zkrátka pro každého. Každý z nás je jinak psychicky odolný.
„Že na tebe, nezbedníku, polednici (čerta) zavolám!“ Takto a jinak podobně vyhrožují rodiče neposlušným dítkům už několik generací v marné snaze zjednat si pro daný okamžik aspoň trochu respektu, který si nezvládli zjednat do té chvíle jiným, důstojnějším způsobem. Často se diskutuje o humánnosti nějakého toho pohlavku. Násilí na dětech nelze schvalovat. Jenže to fyzické násilí a jeho následky jsou vidět. U toho psychického modřiny a podlitiny vidět sice nejsou, ale s jeho následky se leckdo vypořádává ještě pěkných pár let .
Dítě s chabou imunitou nepošleme na mráz jen v tenké košili, ale bojácného človíčka bez výčitek leckdo nerozumný čertem vystraší. Čert je pohádková bytost a do pohádky taky patří. Můžeme se za něj převléknout a v jeho převleku nevázaně lumpačit, ale bát se ho v našem reálném světě bychom neměli. Kdo totiž strašení a iracionální strach zažil jako malý, ten ho bude šířit po světě dál. A bude z toho tradice. Tradice jsou fajn. Některé. Třeba když se lidi sejdou, jsou spolu, obdarovávají se, dělají si navzájem radost. Takové tradice stojí za to udržovat.
