Zachránce

První dojem leckdy dost mate. Někdy není zlato to, co se třpytí a jindy zase naopak. A zejména to platí o lidech.

Honza Pavlásek s partou sobě podobných seděl u pobryndaného stolu na terase u hospody poblíž vodáckého tábořiště a bavil tlupu kluků a holek historkami ze školy. Původně sem přišel s kolegy z práce na „tým bildink“ (vyslov, jak je zde napsáno), na který je vyslal jejich šéf. A šéf taky platil nejen půjčení lodí a prohlídku nedalekého hradu, ale i veškerá ta piva a panáky, která už tahle povedená banda měla v sobě. Hulákali a chechtali se všemu, co kdo plácl, a školní historky bývají při podobných příležitostech jedním z nejvděčnějších témat. Veselá partička se utěšeně rozrůstala, s přibývajícím podvečerem přistávaly nové a nové plastové kánoe a jejich posádky stejně neměly šanci to neposlouchat, tak proč si nepřisednout. A Honza se navíc s přibývajícím počtem zdolaných štamprlat a půllitrů stával stále pohostinnějším a pohostinnějším. Kdo nepřisedl, tomu šel ten řev jaksepatří na nervy. Nebylo tu zkrátka slyšet vlastního slova.
„A tu jsem taky mockrát zamknul v kabinetě. Musela pak vylízt takovým tím mrňavým okýnkem a měla děsnej vztek. Dostal jsem za to dvojku z chování. Táta mi doma vypálil takovou, že jsem vzal druhou o takovou tu stěnu v předsíni, jak se na ně věšej kabáty. Jarko, hoď sem ještě rundu, tady je to jak u Suchánků, sakra!“ Vysílal Honza s hlasitostí nádražního hlásiče a rukama přitom mával jako semafor. Osazenstvo řvalo vděčným smíchem.
Personál hospody kmital podle jeho pokynů. Bodejť by ne, čárky na účtu připomínaly plaňkový plot u pořádné zahrady. Není divu, že přestali hlídat zahradní gril pod plastovým přístřeškem, kde se opékaly klobásy. Pod přístřeškem stál zaparkovaný kočárek s malým vnoučkem pana výčepního. Celá rodina měla v hospodě plné ruce práce a tak byli vděční, že chlapec na chvíli usnul a dal pokoj. Možná,že jej uspaly decibely Honzova bavičského představení.
Bylo horko a blížila se bouřka. To taky uspává. Na obzoru se rýsovaly takové ty ocelově šedé mraky, které s sebou nesou toužebně očekávané ochlazení v podobě spásného slejváku. Takové bouřce ale předchází pořádný poryv větru. A právě ten taky za chvíli přišel. Přístřešek se několikrát povážlivě zakymácel a při jednom z poryvů spadl přímo na gril s klobásami. Plastová střecha se v okamžiku vzňala a začaly z ní šlehat plameny. Ženské ječely, chlapi se motali zmateně kolem. Byla to neskutečná vřava, v níž nikomu nedošlo, jak nebezpečně blízko stojí kočárek s nešťastným malým spáčem. Ten se probudil nastálým žárem a začal vyděšeně plakat. Jeho pláč ale zanikl v tom neskutečném zmatku. Hospodský marně zápasil s minimaxem, který sem odkudsi někdo přivlekl, jeho paní se zase pokoušela domluvit zteřelé hadici od hydrantu. Vodáci zalévali tu pohromu zbytky nedopitého piva z půllitrů, od záchodků kdosi přibíhal s kbelíkem. Bylo slyšet, jak se někdo domlouvá telefonem s tísňovou linkou.
Honza zmlkl a v mžiku vystřízlivěl. Vymrštil se zpoza stolu a skočil směrem k rostoucímu ohni. Popadl rukojeť kočárku a chtěl ho odtáhnout dál od nebezpečných plamenů, ale nešlo to.  Padající přístřešek zatarasil únikovou cestu mezi stoly a kočárek by neprojel. Nebyl čas. Šlehající plameny povážlivě narůstaly. Honza prudce nakopl nejbližší stůl. Ten se převalil s hlukem tříštícího se skla z půllitrů a sklenic, které na něm stály. Tím si uvolnil cestu. Rozžhavená kovová noha přístřešku mu na holém stehně vypálila svůj cejch. Honza byl v tu chvíli vděčný anestezii, kterou mu způsobil milosrdný alkohol. Vytáhl kočárek s vřeštícím chlapečkem do bezpečí dřív, než si sem zmatenými přihlížejícími proklestila cestu maminka malého spáče. Ta popadla malého do náručí a rozplakala se. Vyndala dítě z kočárku a tiskla ho vděčně k sobě.
Lidi začali konečně trochu racionálně pomáhat. Několik řidičů přineslo hasící přístroje ze svého auta, kbelíků a konví přibývalo. Z dálky se ozvala siréna hasičského vozu. Pro přibíhající muže v hasičských uniformách to byla rutinní záležitost. Oheň zlikvidovali za pár minut. Dřív, než se dalo do pořádného deště.
„Ahoj Honzo, tys tu zase frajeřil, co?“ Zahulákal na zachránce velitel hasičů, když byl konečně čas na vtipkování.
„Původně jsem se chtěl ulejt, ale jak vidíš, neuniknul jsem.“ Zahuhlal Honza stručně a chladil si spáleninu plastovým tvořítkem na led, které mu podali z kuchyňského mrazáku.
„ A uleješ se asi ještě pár dní. Koukni se na svoji haksnu, ty vole.“ Okomentoval tu poznámku suše velitel a pokynul k vozu.
„Hospodskej prej mě doveze do špitálu a tam se na to kouknou. U příštího zásahu jsem s váma.“
„Óká. Čau! Ať jsi za hodinu zpátky, hospodskej prej nám dluží rundu, tak ať nepauzíruješ.“
Výčepní právě vyjížděl s autem a souhlasně přikyvoval z otevřeného okénka.