Vždycky mne zamrazí, když slyším nebo čtu, že někdo řídil auto opilý. Jako kdyby nestačilo to, co zaviní lidský faktor, únava materiálu nebo jen takzvaná smůla čili nešťastná náhoda...
Řítili se po D1 směrem na Brno. Poslední brněnský sjezd byl jejich, jenže se nějak zapovídali. Jezdili tak každý víkend, v pátek tam a v neděli pozdě večer zase zpátky. Oba pracovali v Brně a závazky je držely ještě v Praze. Bylo to náročné na čas i na finance, takže jezdívali spolu, aby ušetřili a aby bylo s kým sdílet životní trable. Naučila se tu cestu zvládat bez přestávky. Lahev s vodou měla vedle řadící páky a moka bonbóny s kofeinem hned vedle ní. Zrovna se Honzovi svěřovala s tím, jak je pro ni těžké každou neděli večer opouštět dceru a sedat do auta s vědomím, že ji zase až do pátku neuvidí. Jenže než si zařídí nějaké stálejší bydlení než tenhle podnájem, tak to jinak prostě nepůjde. A potom – brát holku ze školy v devítce se jí taky nechtělo. Je tam zvyklá, má kamarádky. Doufala, že si dcera najde nějakou střední v Brně a bude vyřešeno. Prozatím je dcera u babičky a ona maká v Brně, co to dá, aby vydělala na podnájem a ještě ušetřila na nějaké skromné bydlení pro obě. Že na svém bývalém vysoudí jejich původně společný byt, v to už dávno přestala doufat. Hlavní je, že konečně našla sílu, aby se ho už zbavila. Tak trochu to na Honzu vysypala, jak toho byla plná a ani si nevšimla, že přejeli ten jejich poslední brněnský sjezd a řítili se kamsi směrem na Olomouc.
Najednou kdosi z nich zahlédl podivné kmitající světlo na krajnici těsně u svodidla. Začala brzdit a dala blinkr napravo. Než se jí podařilo zastavit v odstavném pruhu, byl člověk, který se je pokoušel s baterkou v ruce zastavit, vzdálený několik desítek metrů směrem za nimi. Honza se tam kvapně vypravil, ona se jala vzpomínat, kde má v autě výstražný trojúhelník. Vypnula motor, rozsvítila nouzové blikačky, pro jistotu zamkla auto a poklusem se snažila Honzu dohnat. Že by se jim mohlo na dálnici na rozhraní večera a noci něco stát, nenapadlo v tu chvíli ani jednoho z nich. Položila trojúhelník kus za auto a zaslechla, jak Honza s kýmsi rozmlouvá:
„Samochod pokazeny.“
„ A kde? Kde ho máte?“
Její oči si mezitím přivykly na tmu a rozeznaly kdesi před autem bílé audi převrácené na střeše. Instinktivně se k němu rozběhla. Ještě nebyla u něj, když uslyšela sténání. Za svodidlem ležel v trávě chlap, z rozbité hlavy mu vytékal potůček krve.
„Je vám něco? Potřebujete pomoc?“
„Auto sem si zk....l“
„To se spraví. Co vy? Jste v pořádku? Zavolám vám sanitku.“
„Ne! Nevolejte. Něco jsem vypil. Sebrali by mi řidičák!“
Nedebatovala s ním. Vyťukala do mobilu číslo rychlé pomoci a stručně operátorce vylíčila svůj nález. Zraněný bouřlivě protestoval a pokoušel se vstát, ale nedařilo se mu to. Možná byl tak opilý, možná zraněný. Těžko posoudit.
„Takovej auťák! A já si ho zničil!“ Lamentoval neustále. Po několika minutách se ozvala siréna. Vyběhli z ní dva muži v červených kombinézách a vyptávali se, co se stalo. Pak se ujali ležícího muže. Mezitím dorazil Honza s dalším mužem, patrně s tím, který je zastavil. Podle řeči to byl Polák.
„Je to všechno? Je tu ještě někdo?“ Zeptal se jeden ze záchranářů. Polák krčil zmateně rameny. Pak se sesunul k zemi a omdlel. Saniťáci jej naložili. „Ten je na tom hůř.“ Poznamenal jeden z nich po chvíli. Další siréna patřila policejnímu vozu.
Policisté se vyptali stručně na situaci a vydali se do tmy za svodidly hledat případné další zraněné.
Honza ji popadl za rameno a rozhodl: „Naše role je u konce. Valíme na Brno, ať se trochu vyspíme. Ráno je pondělí, nezapomeň.“
Usedli do auta, na následujícím sjezdu se přejeli most do opačného směru a bez problémů dorazili na kraj Brna.
„A pak že náhody nemají svůj účel.“ Podotkl Honza, když jej vysazovala na tramvajové zastávce. „Kdoví, jak dlouho by tam ti dva byli bez pomoci.“
Zamyšleně mu pokynula a rozjela se. Spánku už jí dnes taky moc nezbývá. A ty její trable taky nejsou tak hrozné. Nějak už to s dcerou zvládnou. Hlavně se nenervovat víc než je zdrávo. Zdraví totiž, jak známo, máme jen jedno. A nikdo nám nové nevrátí, když o něj přijdeme. Třeba vlastní hloupostí.
