Máte ve svém okolí správného vzteklouna? Někteří z nás na ně mají doslova magnet. Čím si to zasloužili?
David Šalamoun ve svém životě už viděl hodně vynervovaných a vystresovaných bytostí, ale tahle je všechny určitě předčila. Seděla stočená do klubíčka na pohovce v jeho pracovně a vyděšeně pomrkávala velkýma tmavýma očima.
"Takže abych to shrnul: Váš partner vás týrá svými nekontrolovatelnými a nepředvídatelnými výbuchy vzteku a vy tím trpíte a nevíte, co s tím."
Jen mlčky kývla hlavou na znamení souhlasu.
"Nikdy nedokážete předvídat, co takový výbuch u vašeho partnera vyvolá?"
Zavrtěla hlavou.
" A zkusila jste se ho na to někdy prostě zeptat?"
"Zkusila, ale on mi vždycky řekne, že je unavený z práce, že ho tam někdo rozčilil, že musel něco moc náročného řešit a tak." Pípla.Pak pokračovala už trochu průbojněji. " Jako tuhle v sobotu. Vstal prostě z postele levou nohou. Já jsem dělala vajíčka naměkko. Byla už uvařená v kastrůlku, jen je přendat do stojánku, rozklepnout lžičkou a sníst.Mám ráda společné snídaně, byla jsem na ně z domova zvyklá. A on, jak byl hladový, rozklepl si jedno hned u sporáku, že si ho rovnou sní. No a co si myslíte, pane doktore? Ten žloutek z toho vajíčka, co on si myslel, že je natvrdo a ono bylo naměkko, ten mu vytekl na pyžamo. Začal řvát jako tur, že se lekl, že se spálil, že za to jako můžu já. Byla z toho scéna na půl dopoledne a já jsem byla bez snídaně, protože se žaludkem sevřeným lítostí jsem prostě nedokázala spolknout ani sousto.Pak zbytek dopoledne nadával, řval na mně, že jsem neschopná a neumím uvařit ani vajíčka a po obědě vyrazil s kamarády na golf.
"A jak jste na to reagovala vy?" Zeptal se David věcně.
"Zkusila jsem mu vysvětlit svůj záměr udělat si spolu hezkou snídani ve dvou s vajíčky naměkko ve stojánku, ale on si pořád vedl svou, jako kdyby mne ani slyšet vlastně nechtěl." Spíš si povzdechla, než aby dala najevo jakékoli rozhořčení nad pokaženou nedělní snídaní.
"A zkoušela jste s ním o tom mluvit po jeho návratu z golfu?"
"Ani ne, spíš jsme se oba dva tvářili, že se nic nestalo."
"Ale ono se stalo a bylo by třeba si o tom promluvit."
"Jenže já se nerada hádám, Preferuji klid."
"A to on ví, že? Ví, že mu tyhle výbuchy vždycky projdou, že vy budete potom mlčet a tvářit se, že se jako nic nestalo. Co kdybyste to s ním jednou po takovém výbuchu zkusila celou situaci probrat. Třeba mu říct, že vám to nedělá dobře a kazí vám to společné soužití. "
"Když on se nikdy neomluví, pane doktore. Nikdy neuzná svoji chybu. Vždycky za to můžu buď já, nebo jeho únava, přepracovanost a tak."
"Tak to máte dvě možnosti: Buď se s ním prostě rozejít nebo začít se sebou něco dělat. Tohle by dlouhodobě nebylo dobré ani pro jednoho z vás."
Udělala to jediné, co tahle vylekaná stvoření dovedou: Rozplakala se. Chvíli ji nechal plakat a pak pokračoval věcně:
"A vaše slzy na něj taky nepůsobí, že?"
Vrtěla zoufale hlavou. "Ty ho ještě víc rozčílí."
To by asi pro dnešek stačilo, pomyslel si. Nelze zvládnout za jedno sezení to, co má člověk zaběhané po celý svůj dosavadní život. A tahle bytůstka má na sobě ještě fůru práce.
Odešla. David se za ní zamyšleně díval z okna. Práci na sobě samé za ní nikdo druhý neudělá.Tohle si bude muset vyřešit sama. On, David Šalamoun, může být při tom jejím rádcem, průvodcem. Vztekloun se sám o sobě nezmění, když ví, že mu to ve vztahu prochází.
