„Už jsi tam toho vydržela dost. To si to necháš vážně líbit? Podívej se, jak tě zase zřídila! Funguješ pro ni jenom jako boxovací pytel.“ Zhluboka se nadechla a vyťukala její číslo.Byl to urputný boj, vyslovit první slova.
„Cože? Zbláznila ses? Okamžitě koukej mazat domů! Jak to, že už nikdy nepřijdeš? To se opovaž! Já si tě najdu, to si pamatuj! A pak tě teprve zmaluju!“
Ještě chvíli zběsile hulákala do telefonu, než jí definitivně došlo, že ona už doopravdy nechce přijít. Kam chce ale jít? Kde bude bydlet? Jak se o sebe postará? A dostuduje vůbec? V hlavě jí vířil zběsilý kolotoč zmatených myšlenek. Tak ona už prý domů nepřijde! Už se prý od ní otloukat nenechá! Kde se v ní vůbec vzala ta odvaha? Vždycky se jí přece bála, nikdy se nezmohla ani na chabý odpor! Taková drzost! Ale ta drzá holka přijde a ještě bude škemrat! To všechno ta zatracená vysoká. Nějak jí tam poslední dobou narostl hřebínek. Je tam sotva rok a už má nějak moc sebevědomí. Ona by taky studovala, jenže měla tenkrát ji. Vzala si obyčejného chlapa, měla s ním další děti a se vším vzděláváním byl konec. Měla jít tenkrát na potrat, ale na to neměla odvahu. Co když je to hřích? Život jí zkazila a teď si zavolá, že nepřijde. A kdo vůbec zítra odvede malého do školky? Kdo ho potom vyzvedne? Kdo babičce nakoupí? Kdo... Najednou si uvědomila, že bude muset udělat celou řadu změn. Zaprvé bude potřeba vyměnit zámek u dveří od bytu. Ta coura tu má všechny svoje věci, tak ať si hezky pořídí nové! To je tedy zvědavá, jak dlouho jí to sebevědomí vydrží bez peněz!
„Bydlet můžeš zatím u nás než ti dají kolej. Já teď stejně musím ležet, když mám to rizikový těhotenství a Míra je pořád v práci, tak aspoň se u mne budete střídat. Ty se taky doma moc neohřeješ, jak tě znám, takže dočasně se nějak srovnáme. Peníze máš? Že se ptám, v tom butiku ti přece platí docela slušně ne? A už, prosím tě, neřvi! Podívej se na sebe, jak vypadáš! Jako by nestačilo, jak tě zmalovala ona! Jsi celá opuchlá a hraješ všemi barvami. Uprav se trochu, prosím tě!“
Poslušně se vysmrkala a otřela si ubrečený obličej. Malovat se v tomhle stavu nemělo cenu. Vytáhla malé kapesní zrcátko a přehlédla svoji žalostnou vizáž: Opuchlý prokousnutý spodní ret, ohromný monokl pod pravým okem měl dnes od rána temně fialovou barvu a z celého toho neštěstí čněl naběhlý rudý nos. Raději si zase nasadila sluneční brýle a zrcátko schovala do kabely.
Malý jí bude scházet. Stejně se o něj nejvíc starala ona.
„Myslíš na malého, viď?“ Uhodla její myšlenky. Znala ji za ten rok už docela dobře. „On se neztratí. A ta tvoje slavná máma bude aspoň vědět, že ho má. Měla z tebe jen levnou chůvu, na které si mohla po libosti vylít zlost. Dneska už do butiku nechoď. Zbytečně by se tě tam vyptávali a litovali tě. Zavolej tam, že ti není dobře. Půjdeme k nám a já ti půjčím něco na sebe. Domů nechoď. Těch pár věcí, co jsi tam měla, nějak oželíš.“
Poslechla. Měla v sobě takový zmatek, že neměla stejně sílu na žádné vlastní plány. Bude to ještě pár dní trvat, než se dá trochu dohromady.
Dny trávila ve škole nebo v butiku a k Jáje a Mírovi se chodila jen vyspat. Za půl roku jí nabídli stipendium v Itálii a pobývala rok tam. Jejich čerstvě narozené miminko znala jen z fotek.
Když se pak vrátila, našla si podnájem s dalšími dvěma děvčaty, dodělala školu a odstěhovala se daleko od svojí mámy a od všech trablů, které v dětství zažila.
