Máte doma prvňáčka? Chystáte se už? Možná bude zajímavé připomenout si začátek školního roku 1968/69
Začalo to vlastně už pár týdnů předtím. Jeden srpnový týden jsem proležela se spálou v nemocnici. Ležela jsem tam sama, úplně poprvé mimo domov. Nikdo tam za mnou nesměl kvůli infekci. Nesměla jsem s sebou mít ani svého oblíbeného medvěda Růžovku. Musel zůstat doma, aby ho nespálili. Byl by prý potom infekční. Celý týden jsem prořvala, neb proplakala je doopravdy slabý výraz. Nikdo mne nechlácholil, zato ostatní dětští pacienti mne opatřili celkem vystihující přezdívkou Brečounka. Uměla jsem vyprávět pohádky, spoustu jsem jich znala a leckterou jsem si i vymyslela, takže jsem si přes svoji neoblíbenou uřvanost a lítostivost získala určitý respekt i u starších dětí. Na mojí posteli se konaly pohádkové seance pyžamáků a pyžamaček často starších, než jsem byla já, kteří loudili: „Brečounko, vyprávěj!“ Utřela jsem slzy, vysmrkala se a dala se do toho, takže týden takto uběhl a rodiče si mě odvezli domů. Následovalo několik klidných dní. Pak se jedné noci zrovna na moje narozeniny ozýval od pražského letiště zlověstný rachot a nás „osvobodila“ vojska Varšavské smlouvy. Nerozuměla jsem úplně tomu, o co se jedná, jen vím, že dospělí měli strach, že bude válka. Jedenadvacátého ráno jsme si s tříletým bráškou hráli na zemi v obýváku v prvním patře domku, kde bydlela naše rodina, když jsme uslyšeli hrozitánský rachot. Podívali jsme se z okna a rozječeli jsme se oba hrůzou. Do okna nám zvědavě nahlížel voják v tankistické kukle s asijskými rysy. Přes rameno měl samopal a stál na tanku, který se s námahou vytáčel v ostré zatáčce pod oknem našeho obýváku. Desetiletí potom jsem ten obrázek vídala občas ve snech.
Onoho slavného prvního září jsme zaspali nebo to prostě nestihli. Probíhali jsem v hrozném chvatu kolem sovětského tanku, který parkoval už jedenáctý den v parčíku před školou. Měla jsem na hlavě culíky a na zádech červenou aktovku z umělé kůže, kterou jsme měli tenkrát všichni stejnou. Kluci měli hnědou, holky červenou. Vběhla jsem do auly, kde stály nastoupené děti, které jsem znala. Kdosi mne vmanévroval do správného trojstupu a maminka uháněla s bráškou do školky. Jestli si zvyknu nebo ne, nikdo neřešil.
Paní řídící, která vyučovala na naší malé vesnické škole první třídu, měla pár let před důchodem. Já jsem uměla číst, psát i počítat, takže jsem se po celou první třídu nudila. Zejména čtení pro mne bylo doslova utrpením. Než mí spolužáci přečetli řádek ve Slabikáři rudé barvy s obrázky pionýrů, dočítala jsem právě stránku dvacet. Byla jsem vyvolána, abych pokračovala. Samozřejmě jsem neměla tušení, kde právě čteme, takže jsem dostala od paní řídící obrovskou pětku. Ani kreslit jsem si nemohla, když spolužáci marně přemýšleli, kolik že to je dva a jedna a já jsem nudou doslova umírala. Jednou jsem za takové kreslení z dlouhé chvíle dostala jednu z dalších pětek. Neřešilo se, co umím, hodnotilo se, jak se zařadím a jestli dávám pozor, což bylo logické, vzhledem k tomu, že přece nebylo jisté, jestli bude válka. Ve válce se přece musí dávat pozor, že?
Dalším ohromným problémem bylo jídlo. Všechno se muselo dojídat, protože dospělí pamatovali válku, kdy jídla byl nedostatek. Maminka mi dávala vždycky dvě svačiny, jednu na dopoledne a druhou do družiny. Byly to dva ohromné krajíce chleba tlustě namazané máslem nebo sádlem. Když jsem ten odpolední nestihla o velké přestávce před paní řídící včas schovat, byla jsem po škole za to, že jsem nesnědla svačinu. K obědu bývalo lojovité hovězí s konzistencí poctivé podešve. Kdo nedojedl maso, musel sedět v jídelně tak dlouho, dokud bylo něco na jeho talíři. Odpor byl marný. Mnohá odpoledne jsem proseděla ve školní jídelně místo her s ostatními spolužáky na školní zahradě. Občas mne vysvobodila paní kuchařka, protože už potřebovala odejít domů.
Šikana mezi dětmi se neřešila. Když mi jednou kdosi sebral třicetník na autobus a já jsem musela jít domů několik kilometrů pěšky, řekla jsem raději rodičům, že jsem drobné ztratila a poslouchala nekonečný monolog o tom, že si nevážím peněz. Modřiny utržené v nerovných bojích jsem sváděla na svoji nešikovnost.
A pak ještě Jiskry. Do těch jsme měli vstoupit povinně všichni. Mně by to nevadilo, neměla jsem z toho rozum a paní řídící nám slíbila, že budeme hrát loutkové divadlo. Snesla je z půdy a začali jsme opravovat loutky. Konečně něco, co mne v té škole doopravdy bavilo! Doma mi ale vysvětlili, že do Jisker ani do Pionýra nepůjdu. Bylo mi to líto kvůli loutkovému divadlu. Navíc jsem byla ve třídě jediná a paní řídící mi to dávala pocítit.
O tom, o čem se dospělí doma bavili, se ve škole mluvit nesmělo. Nerozuměla jsem ničemu z toho, jen jsem měla pocit, že jsem jiná, divná. Věta „ale tohle ve škole neříkej“ zaznívala u nás doma poměrně často a vzbuzovala ve mně dojem, že mám být neustále ve střehu.
Začne nový školní rok. Zkusme si vzpomenout, jak jsme svoje školní začátky prožívali my a vcítit se do toho, co naši potomci prožívají. Ať mají za pár desítek let svým potomkům taky co vyprávět. A ať jsou jejich vzpomínky veselé.
