Vzkříšení

Jsme jako chobotnice vybavená přírodou tolika chapadly, kolik blízkých a pevných vztahů jsme si s „našimi“ lidmi do  současného okamžiku vytvořili. Pokud se někdo z těch  „našich“ lidí snaží z naší blízkosti uniknout,  bolí to, jako by nám někdo jedno z chapadel bolestivě natáhl. Pokud  pocítíme ztrátu „našeho“ človíčka, rovná se pocit v chapadle vzniklý jeho amputaci.Amputaci bez anestezie, samozřejmě

Deštivé odpoledne, začátek léta. Turisté na Karlově mostě se halí do pláštěnek. K tomu jim hraje dixieland partičky pouličních muzikantů. Barokní sochy tmavnou pod sprškou dešťových kapek. Umělci balí svá díla do igelitů. Tak tady to tenkrát chtěla skončit. Ale byla to vůbec ona, kdo tu chtěl spolykat krabičku prášků? Za sedm let se prý obmění skoro všechny buňky těla, takže se stáváme jiným člověkem. Za deset let jsou prý promlčené delikty. A tohle už se stalo před jednadvaceti lety. Je tedy třikrát jiná. Je to dvakrát promlčené. Nelituje toho, že to tenkrát neudělala. Vyhrála svoji sebejistotu. Vyhrála  sebe samu.

„Děti, komu je zima?“ Sahá na dětských ručkách svírajících deštníky. Jarušku drží za teplou malou ručičku po celou dobu. Je ještě malá, mohla by se mezi lidmi snadno ztratit. To Žofka s Matesem si vykračují s rozevřenými deštníky a rozhlížejí se zvědavě kolem. Ani oni zmrzle rozhodně nepůsobí. Na malostranské straně zabočí doleva a sejdou kamenným schodištěm na Kampu. Na tržišti si koupí pár dobrůtek a zamíří do nedalekého parku. Tam na ně čeká děda. Skutečně, už se proti nim ztěžka vleče jeho šedovlasá , ale vzpřímená postava. Dá mu pusu na čelo. „Kolik jich, prosím tě, zase máš s sebou? Ty si nedáš pokoj ani o víkendu. Někdy je přece potřeba odpočívat.“ Děda se naoko zlobí, ale je rád, že vidí vnoučka a pravnučku. Přivítá se s nimi a pak se na okamžik vzdálí k nedalekému stánku, aby přikoupil další čokoládu pro Žofku. Aha, tak to byl ten důvod jeho zmatku, pomyslí si ona. Zatímco děda rozmlouvá se všemi dětmi, ona má čas na svoje úvahy a vzpomínky.

„Takže ty s ním chceš být? A nevadí ti, že už má rodinu a dvě děti?“ Dívá se do očí té druhé. „Chci. Čekáme spolu taky dítě.“ Zůstala němě zírat jako zasažená bleskem. Tak tohle jí ten její, tedy spíše už jejich hrdina zamlčel. Mlčky se zvedla od kavárenského stolku a navyklým pohybem přehodila přes rameno kabelku.  „Tak to fakt není co řešit“, vysoukala ze sebe. Přes veškeré úsilí o nedbalý tón slyšela, jak zní její hlas stísněně. Hodila na stůl mince za kafe a vypálila z kavárny jako blesk. Pelášila po Starém městě a hlavou jí vířil zběsilý kolotoč úvah. V rodičích necítí oporu. Nikdo jí nepomůže. Opravdové kamarádky nemá, sama se dobrovolně izolovala  jen u dětí, aby ten její hrdina mohl podnikat. Doma ho neviděli skoro vůbec. Není divu, že si našel jinou. Zhroutil se jí svět. Žila jen pro ně tři, pro děti a pro něj. Teď se to všechno rozpadlo jako domeček z karet. Zastavila se ve zběsilém úprku právě na Karlově mostě. Aby měla po ruce nějakou oporu pro případ nouze, vzala si s sebou prášky na uklidnění, které jí dala stará babička, když se jí svěřila, že nemůže spát. Pocity bezmoci se střídaly s pocity zběsilého vzteku. Jak jí to jen mohl udělat! Taková zrada! A to neměl ani tolik odvahy, aby jí to řekl sám! Nechal jí zajít si promluvit s tou druhou, aby se to dozvěděla od ní. Usnula tam a probudila se na krizovém oddělení. Měla štěstí na terapeuty, pomohli jí opěr najít smysl života. Protože ráda a hodně četla, doporučovali jí knihy.Pochopila, jak nesmyslně a zkratkovitě tenkrát jednala

Děda vyzpovídá děti a posílá je na nedaleké hřiště, aby si s ní mohl v klidu prohlédnout výstavu o siru Nicolasi Wintonovi a jeho úžasném činu. Mlčky pročítají nainstalované panely s historickými dokumenty o vlacích, které odvážely židovské děti včas mimo válečné peklo. Je to silná výstava. Prochází ji s balíčkem papírových kapesníků v dlani. Občas musí  mlčky setřít slzy. U jednoho z panelů podává kapesník i dědovi. Je tam příběh čtyřleté holčičky, kterou maminka posílala do Anglie. Do neznámé země, jejímž jazykem holčička nehovořila. K neznámým lidem. Ale neměla jinou možnost, pokud chtěla, aby malá přežila. Svěřila ji čtrnáctileté dívce, kterou vůbec neznala s prosbou, zda by se o ni cestou nepostarala. Pak už se ty dvě nikdy neviděly. Maminka totiž válku nepřežila. Dcerku se ale zachránit podařilo. Ujala se jí rodina, která její výchovu považovala za svoji vlasteneckou povinnost. Z děvčátka vyrostla dospělá žena , vychovala děti, dočkala se vnoučat.

Přestává pršet. Zbylými kapesníky otírá mokrou lavičku, aby na ni mohli s dědou usednout. Děda mlčí a pozoruje děti na hřišti.  Mates se Žofkou se zatím pokoušejí rozhoupat Jarušku. Ta radostně kope nožičkama.

Rozvod se vlekl. Nebyli se na ničem schopni normálně dohodnout. Bojoval o děti, o byt, o každou knížku, hrnek, ručník. Bylo to vysilující. Neměla nikoho, kdo by jí podpořil, pomohl jí nebo ji aspoň normálně vyslechl. Našla si práci s bytem daleko odtud, na vesnici uprostřed lesů. Starala se o děti v jednom dětském domově.  Nechtěla s tím vším v Praze mít nic společného, chtěla jen pryč od té hrozné špíny. Mlčky předpokládala, že děti půjdou s ní. V tom se ale mýlila. V určitém věku člověk chce jezdit na vesnici jen na prázdniny. A táta navíc měl peníze, mohl si dovolit jim kupovat pěkné a drahé věci. Přály si zůstat s ním v Praze. Nečekala to. Trápila se tím, několikrát se ujišťovala, že je to opravdu jejich přání a pak se po dlouhém vnitřním boji  nechala přesvědčit. Bolest tišila dlouhými procházkami po lesích a samozřejmě i prací a četbou. Kolegyně ji měly rády, protože byla ochotná být se svěřenými dětmi o Vánocích, o víkendech. Práce jí splývala se soukromým životem. Jen pokud přijely její vlastní děti, nedala si čas strávený s nimi ničím vzít. Ty měly svoje kamarády a jezdily jen málo. Rozhodně o moc míň, než by si byla bývala přála.

„Jak dlouho hlídáš Jarušku?“ Vytrhuje jí děda z úvah. „Vzala jsem ji na procházku. Večer přespíme u Světlany a ráno si ji odvezu k nám. Ať je pár dní na vzduchu, třeba se jí zlepší ten kašel.“ Děda souhlasně přikyvuje hlavou. „Přespat můžete i u  mne.“ „ Jsi hodný, díky, ale je nás moc. Žofka ještě nikdy nebyla v Praze a zůstala v domově na víkend sama, tak jsem jí chtěla udělat výlet, víš? A Mates má aspoň partu.“ Odpovídá na nepoloženou otázku. Vstanou, svolají děti a vydají se na tramvajovou zastávku. Jaruška se Žofkou poskakují jako vrabci, Mates se snaží nešlapat na tmavé dlaždice a tak kráčí dlouhými kroky. Ona přizpůsobuje tempo svojí chůze dědovu těžkopádnému belhání.

Někdo po rodině roztrousil, že opustila svoje děti. Stala se jakousi černou ovcí. Popravdě jí to příliš nevadilo. Nikdo z příbuzných jí stejně nikdy s ničím nepomohl a takhle měla aspoň pokoj. Ať si tlachají, co chtějí.Aspoň měla důvod se jim vyhýbat. Jen u dědy ji to mrzelo. Pak si při potulkách po lesích porozuměla s hajným, začali spolu žít a narodil se jim Mates. Odmala vyrůstal v lese a byl to takový samorost. Děda na něj byl zvědavý a to je usmířilo. Nebýt Matesa, asi by se nedali dohromady nikdy. Ale doopravdy je spojilo až to, že se Světlaně narodila po několika letech Jaruška.

„Zase prší. Pojďte do cukrárny, dáme si zákusek a my s dědou kafíčko!“ Do dětí jako když střelí. Zanechávají svých dosavadních her a radostně vykročí k nedaleké cukrárně. Děda se pokouší nejdřív chabě protestovat, když ale zjišťuje, že se dalo do ještě silnějšího deště, musí i on kapitulovat. Usedají ke stolku, paní jim přináší kávu a zákusky. „Máš toho dost, odpočiň si někdy.“ Děda  míchá lžičkou kávu a vypadá, jako by hovořil spíš sám pro sebe. „Odpočívám s nimi“, usmívá se a utírá ubrouskem Jaruščinu upatlanou pusu. „Pojedeme s babičkou vláčkem!“ Raduje se holčička s plnými ústy. „Kdybych tenkrát věděl to, co vím dneska, nechoval bych se jako pitomec!“ Zlobí se děda sám na sebe. „Pitomec se neříká, dědečku“, ozývá se znovu plná papula. Všichni se tomu rozesmějí. Jen ty dvě kávy jsou dneska nějak slané.