Vyvrhelka

Naše tělo je zrcadlem našich pocitů, emocí, nálad. To, jak se cítíme, se po určitém čase projeví i na našem fyzickém zdraví. Všechno se zkrátka líp snáší s veselou myslí a s lehkým srdcem. Někdy stačí jen pochopit řád věcí, aby se člověku ulevilo.  

V masérně voní aromatické oleje, hoří svíčky, světlo je tu příjemně tlumené. Přesto tu nevnímá pohodu. Leží na břiše, na zádech má přisáté baňky tak, že připomíná pravěkého ještěra a ještě čelí otázkám, které by nejraději odkázala do říše nikdy nezodpovězených. Přišla sem, aby jí Lucka pomohla. A ona místo toho otvírá její staré i právě sotva zahojené rány...

„A jak ty to teda vlastně máš teď s těmi tvými dětmi?“

„ No, zůstaly u táty, protože to tak samy chtěly.“ Vysoukává ze sebe s námahou.“Marek mi řekl, že mojí péče si užil už dost, takže teď by to pár let chtěl zkusit s tátou. Stejně už bude příští rok plnoletý. A Sára se bojí, že by ji tu děti mezi sebe nepřijaly. Má tam na rozdíl ode mne kořeny. Cítí je tam. Babičky, kamarádky, kroužky a tak. V devítce ji chtít přestěhovat na druhý konec republiky proti její vůli bylo prostě nad moje síly. Doufám, že děcka jednou pochopí, kdo je má doopravdy rád a myslí na ně.“ Co má, sakra, společného její kašel, kterého se nemůže už několik týdnů zbavit s tímhle?

„A jak to snášíš ty?“

Co je zase tohle za otázku? „Jak to můžu snášet? Starala jsem se o ně jako všechny mámy. A oni mi v patnácti a sedmnácti najednou sdělí, že budou žít s tátou. S člověkem, který mi tolik ublížil. Mám dojem, že jsem si to prostě nezasloužila.“

„To je tvůj pocit. Dokážeš jim to někdy vůbec odpustit?“ Další vlezlá otázka.

„Jak to mám vědět teď, když je ještě všechno živé? Vím jen, že mi hrozně moc chybí. Bolí to jako čert. Hůř by se snad snášela už jen smrt.“ Ztěžka vydechla. Bylo to venku. „Neumím bez nich zkrátka žít. Měla jsem je v devatenácti, nikdy jsem nebyla svobodná. Vždycky jsem se o někoho byla zvyklá starat. O mladší sourozence, pak o vlastní děti.“

„Tak to máš nejvyšší čas. Kolik že ti to vlastně je?“

„Bude mi pětatřicet.“

„Nejvyšší čas, jak říkám. Stejně by ti dospěli a vyrostli.“

„Ale jaký k sobě budeme mít vztah?“

„Takový, jaký jste si vytvořili. Pokud jsou si tebou tak jistí, že mají dojem, že si můžou dovolit ti jakkoli ublížit, budou v tom ubližování pravděpodobně nadále pokračovat.“ Lucka při téhle svojí replice zatlačila kdesi napravo podél hrudní páteře tak, až se Romaně udělalo špatně od žaludku. Nesvěřila se s tím. Mlčela.

„A jak ten kašel léčíš, když  teda nechceš k doktorovi?“ Konečně normální dotaz, který nejde pod kůži a dá se na něj bezbolestně odpovědět.

„ Nooo, v podstatě asi nijak zvláštně.“ Vymlouvá se.

„Takže vůbec ne. To jsem mohla tušit. Ono to nějak přejde samo, že ano?“ Proč si najednou připadá jako přistižená školačka?

„Zatím to vždycky samo nějak přešlo.“ Moc tomu sama nevěří.

„ A kdyby ti takhle kašlal jeden z těch tvých dvou trapičů, to bys je taky nijak zvlášť neléčila?“ Tak tahle Lucčina role přísné vychovatelky se Romaně vůbec, ale vůbec nelíbila.

„ Ale samozřejmě, že léčila. Jenže já jsem teď v nové práci. V novém bydlišti. Nemám tu vůbec žádné kořeny, zázemí. Jen spoustu problémů s tím starým. S tím, co jsem tam chtěla nechat.“ Ani neví, proč to tu takhle vykládá. Nedělá jí to ale ani trochu dobře.

Lucka nepoleví v sadistickém tlaku na inkriminovaném místě. „Co takhle nějaký ten čajíček? Medíček? Lehnout si večer dřív do postele a vypotit se?“

„To by šlo.“ Heká poraženecky.

„Tak proč to neuděláš?“

„Prostě mě to vůbec nenapadlo. Nikdy jsem neměla čas se jakkoli léčit. I po operaci jsem první den po návratu z nemocnice navařila a postarala se o děti. Byly ještě malé.“ S námahou přemáhá silné nutkání zvracet.

„Bolí?“

Jen bezhlasně kývne.

„Tak proč mi to neřekneš? Netrápila bych tě.“

„Nenapadlo mě, že tě to může zajímat.“

Lucka se plácla do čela a rozesmála se. „Tak to jsem tu, teda, ještě neměla.“ Přikryla Romaně zmasakrovaná záda prostěradlem a posadila se na židli vedle ní.

„Ty dostaneš ode mně domácí úkol: Naučíš se vnímat svoje potřeby, pocity. Třeba to, že jsi unavená. Že se ti chce spát. Že ti není dobře. Že se cítíš naštvaná, zraněná, ublížená. A dávat je najevo. Říkat si svému okolí o to, co právě potřebuješ. A tvoje okolí s tím bude počítat a zařídí se podle toho. Jasnovidci to nejsou. To, že teď nějaký čas nejsi se svými, mimochodem, téměř dospělými dětmi, ber jako vítanou příležitost k tomu, aby ses naučila žít taky svůj vlastní život. A až si tvoje děti uvědomí, že tě potřebují, neboj se, oni budou vědět, kde tě mají hledat.“

Povzdechla si a zavřela oči. Najednou si uvědomila, jak moc je za ta léta bez odpočinku unavená. Usnula.

Lucka se potichu vyplížila z místnosti. Když jí po dvaceti nekonečných minutách hlubokého spánku položila ruku na rameno, Romana se oblékla a vyrazila do tmavého večera. Cítila se najednou podivně lehká, aniž věděla proč.