„Tomuhle říkáš vysvědčení? Měl by ses stydět! To tvoje starší sestra, ta se jinak snažila!“ Takové a podobné rodičovské, prarodičovské a vůbec vychovatelské promluvy by měly být postihovány zákonem. Každý z nás je přece jiný.
Kráčel domů s tím zatraceným vysvědčením v batůžku. Loudal se. Nebylo mu do spěchu. To bude zase řečí! Máma mu bude pořád opakovat, jak pro ni bylo těžké studovat vysokou se dvěma malými dětmi. A táta? Úspěšný manažer přece nemůže mít neúspěšného syna! Kdyby mu šlo aspoň něco! Na atletice mu to neskáče, neběhá a nehází tak, jak by podle trenéra a podle táty mělo. Malovat moc neumí a hra na kytaru ho taky moc nebere. Tak má na tom vízu dvě trojky, no a ! Angličtina a fyzika. Na fyziku moc není, snažil se a nechal se vyvolat, jenže se tak bál, že neřekl skoro nic, i když mu fyzikářka fakt pomáhala. A tu angličtinu mu táta slíbil, že mu vysvětlí. Jenže pořád neměl čas. Půlka třídy má ještě horší známky. Jenže u nich doma to bude hotová katastrofa!
Včera byl s tátou a se ségrou na běžkách. V lese bylo nádherně, napadl čerstvý sníh a zapadající sluníčko na něm vytvářelo kouzelné efekty z barev a stínů. Jenže jeden si to s těmi dvěma nemá vůbec čas užít. To je pořád „makej“ a „přidej“ a „takhle si ten čas nezlepšíš“, že se jeden těší, až budou zase z toho zatracenýho lesa venku. A přitom je v něm tak krásně! Kdyby měl s sebou foťák, hned by věděl, co má vyfotit!
Zastavil se. Zimní sluníčko pomalu rozpouštělo sníh z jedné ze střech v jejich čtvrti a na okraji okapové roury visela řada rampouchů. Třpytily se v odpoledním slunci jako křišťály. Tohle si tak vyfotit! Sedl si na bobek a chvíli tu scenérii jen tak pozoroval. Pokusil se ji vyfotit aspoň do mobilu.
Pak zase pomalu vstal a zhnuseně se šoural směrem k domovu. Ani si nevšiml, že ze špatně zavřeného batůžku vypadlo cosi v igelitových deskách. V deskách? Půlka toho papíru čouhala z desek ven a ležela přímo na prosoleném chodníku.
Došel až do jejich ulice. Odemkl branku a prošel až k domovním dveřím. Potichu se zul a svlékl si bundu a plížil se po schodech do svého pokoje. Podle chichotání v ségřině pokojíčku usoudil, že je ta vzorná študentka už doma a s někým telefonuje. Asi s mámou nebo s tátou. Kamarádek totiž ona moc nemá. Nemá na ně čas, když se pořád učí, trénuje nebo hraje na klavír. Ne že by tedy on jich měl bůhvíkolik, ale dva opravdu dobré kámoše přece jenom má. Jenže s tímhle se jim svěřit nedá. To nemůže pochopit nikdo, kdo není z jejich rodiny.
Ve svém pokoji sebou plácl na ustlanou postel a civěl z okna.
Večer, když se všichni sešli doma, došlo na tu zatracenou předváděčku. Ségra pochopitelně excelovala, rodiče objednali stůl v pizzerii, že ty její úspěchy jako všichni oslaví. Fakt neměl zájem. Pak došlo na jeho vysvědčení. Vyšel do svého pokoje a zalovil v otevřeném batůžku. Ten zatracený papír nikde! To mu tak ještě scházelo! Táta dole pod schodištěm volal, ať si pospíší. Jemu se to řekne! Kde jen ten zatracenej papír může být!
Tu scénu, která následovala, by fakt nikomu nepřál. Táta nadával, máma vyčítala, milovaná sestřička na něj dělala ty svý nechápavý obličeje. Když to bylo celé v nejlepším, ozval se najednou zvonek u domovních dveří. Stála tam ta babka odnaproti, co jí někdy pomáhá s taškou a v ruce držela to jeho slavný vysvědčení s ohromným zabláceným otiskem psí tlapy v místě, kde byl původně podpis ředitele školy. Táta stál ve dveřích jako opařený, máma začala prostě brečet. Zklamal, na celé čáře zklamal. Ať si jdou do té pizzerie sami, klidně si tu bude dál civět ve svém pokoji a pozorovat stíny, které házejí větve stromů na temně modrý sníh, který bývá jen večer.
Beze slova se otočil a utekl do svého pokoje, kde se zamkl. Klekl si na koberec a civěl na stíny, které vrhala záclona na okně na protější stěnu. Je k ničemu! Ať jdou do té picerky sami a jeho nechají konečně na pokoji! Chvíli někdo bušil do dveří jeho pokoje a pak bylo slyšet kroky dole v chodbě a bouchnutí domovních dveří, potom zvuk nastartovaného auta. Odjeli bez něj.
Chvíli zvažoval svoji situaci. Pak odešel do máminy pracovny. V šuplíku psacího stolu tam máma má nějaké prášky na spaní. Předepsal jí je doktor, když měla potíže se spaním. Vysypal si je všechny do dlaně a utíkal s nimi do kuchyně. Tam si natočil sklenici vody, nasypal si všechny pilulky naráz do úst a rychle je zapil. Pak se znovu zamkl v pokoji, lehl si na postel a díval se na strop. Byl už klidný. Řešení už měl.
Probudil se v nemocničním pokoji. Všechno tu bylo bílé, nikde ani stín. Po chvíli rozhlížení do místnosti vstoupila sestřička. Zeptala se, jak mu je a jestli nechce čaj. Pak mu postavila na noční stolek sklenici.
Ve stejném patře téže budovy zatím seděli jeho rodiče s psychiatrem pro děti a mládež a soustředěně doktorovi naslouchali. Pak se s nimi doktor s omluvou rozloučil a šel se věnovat jejich synovi. Rodiče vycházeli ven. Po nemocniční chodbě se rozléhaly jejich kroky a vzrušený hovor.
„To je ale nehoráznost od té školy, dát mu dvě trojky, lamentovala jeho matka. Vždyť on se tolik snažil!“
„Neboj se, my jim to nedarujeme! Poradím se s naším právníkem! Pošlu na ně inspekci! Ať se těší! Takhle to ubohé dítě stresovat! Vždyť ho to málem stálo život!“
