Výsměch

Někteří lidé jako by se do našeho světa ani nehodili. Nestresují je věci jako kariéra, úspěch, peníze. Dělají si v klidu svoje a to, co rozčiluje většinu ostatních, je nechává naprosto v klidu. Jako kdyby pocházeli z jiné planety.

Už odmalinka byl divný. „To dítě snad není naše.“ Říkávali o něm, Po ničem neusiloval, po ničem netoužil, zejména ne po úspěchu a prosperitě. Místo učení se toulal po lesích a četl knížky. Sport mu nic neříkal. Peníze neudržel. Hned je utratil za knížky nebo gramofonové desky s podivnou muzikou. Ve škole se nesnažil, děvčata ho nezajímala. Kamarádů měl jen několik a ti byli stejně zvláštní jako on. Většina jeho vrstevníků se mu vysmívala, rodiče a sourozenci ho nebrali vážně. „Nic pořádného z tebe nebude!“ říkávali mu doma. Přezdívali mu Diogenes. Byl to takový zapeklitý případ.
Po základce šel na gymnázium, protože přes nulovou ctižádost a zcela minimální snahu byl sečtělý a lecos věděl. Po maturitě ale zase nevěděl, co dál. Nakonec se věnoval historii na filozofické fakultě, naučil se obstojně francouzsky a anglicky, když nepočítáme tenkrát povinnou ruštinu. 
Jeho sestra udělala slibnou kariéru, dobře se vdala a žila si v přepychu. On se toulal po hradech a zámcích a nakonec na jednom odlehlém dělal kastelána. Oženil se s děvčetem stejně zvláštním jako on, měli spolu dva chlapce podobně zvláštní jako jejich rodiče a se svojí původní rodinou se stýkal jen zřídka. Žil si spokojeně na tom svém hradu kdesi v pohraničí a honbu svých příbuzných za penězi a věcmi nesdílel. Byl jim pro smích a nepokrytě mu to dávali najevo. Naučil se s tím žít. Co mu taky ostatně zbývalo, že? Žil si ve svém zidealizovaném světě mimo hlavní proud. Stres, shon, deprese, to pro něj byla zcela neznámá slova. Přitom toužil po uznání svých blízkých, brzy se ale musel smířit s tím, že po něm bude asi navždy toužit marně. Postupně se s tím vědomím naučil nějak žít.
„Copak ten, ten nikdy v životě ničeho nedosáhne, nikdy nebude mít úspěch!“ Říkávali o něm ti, kteří se jej marně snažili pochopit. A on úspěch neměl a nechtěl ho mít. Raději se toulal po lesích po ruinách starých hradů a tvrzí a po večerech listoval ve starých kronikách a spisech.
Přesto se našli lidé a nebylo jich málo, kteří pobývali v jeho společnosti rádi. Uměl zajímavě vyprávět, viděl totiž svět jinýma, čistýma očima. Nikomu neubližoval, nikomu nic nenařizoval, s nikým se nepřel. Byl s ním klid a pohoda. 
Jeho příbuzní ve městě se potýkali s různými civilizačními a psychosomatickými chorobami, které jim bránily v dalším závratném vzestupu. Jejich léčba spolykala takřka veškeré finanční rezervy, které si za své úžasné kariéry nashromáždili. Nejdřív nadávali a hořekovali a potom začali pokukovat po tom podivínovi. Jak to, že je pořád takový spokojený?
Původní rodina a bývalí spolužáci, kterým kdysi býval tak maximálně pro legraci, jej navštěvovali stále častěji. Začal je zajímat jeho klidný a neagresivní způsob života. Začali ho chápat. Najednou oceňovali jeho pohodovou, nekonfliktní povahu, to, že dokáže žít, ale také nechat žít ty druhé. Dočkal se jejich uznání, za něž posměváčci zaplatili krutou cenu. Dočkal se v době, kdy už přestával doufat, že ho jeho blízcí pochopí.