Jak to máte s vánočním pečením? Těšíte se na něj už od října nebo je válení, hnětení a vykrajování pro vás noční můrou?
„Mami, proč ty ženský tak šílej s tím cukrovím? Dneska mi málem kvůli tomu ujel vlak. Stojím u okýnka, že si jako koupím lístek na vlak a přede mnou stojí jedna taková a s tou, co tam ty jízdenky jako prodává si dávají recepty. Ještě že u vedlejšího okýnka ty jízdenky prodával chlap. Ten vlak jsem stíhal tak tak.“ Povídal mi tuhle syn po návratu ze školy.
Zamyslela jsem se. Co na tom pečení vlastně všechny máme? Jako by ta, která nepeče, nedokázala svojí rodině udělat hezké Vánoce. Vzpomněla jsem si na svojí dávnou spolužačku ze střední, která měla na svojí dobu neobvykle emancipovanou maminku., která zastávala spoustu veřejných funkcí, byla na péči o svojí dceru a starého tatínka sama a na nějaké pečení neměla čas. Vánočku i cukroví vždycky nakoupila v pekárně. Když pak po ní návštěva chtěla recept na to báječné cukroví, byla nucena si ho kreativně na místě vymyslet, aby se neshodila, podobně jako vysvětlení, co že je to za podivná dřívka uvnitř té výborné domácí vánočky. Pekaři z ní totiž zapomněli vyndat zapíchnuté špejle, o čemž ta energická paní neměla ani tušení.
Já jsem se snažila vždycky zvládnout všechno: pečení, zaměstnání i svoje hobby. Když byly děti malé, nebývalo to právě lehké. Odjížděla jsem kdysi dávno se svými dvěma malými dětmi a pětatřiceti dalšími na třítýdenní ozdravný pobyt na hory. Jako vedoucí zájezdu jsem měla na starosti úplně všechno a úplně všechny. Vraceli jsme se šestnáctého prosince a já jsem nechtěla ošidit rodinu o vůni Vánoc Napekla jsem tedy před odjezdem, napečené cukroví jsem uložila v papírových krabicích obalených pečlivě několika vrstvami igelitu na balkoně v prvním patře. Vrátila jsem se opravdu týden před Štědrým dnem se dvěma nastydlými malými dětmi, vyčerpaná péčí o chod celé proběhlé akce. Ještě že mám napečeno, myslela jsem si bláhově. Jen to slepím, poleju polevami a je to. Nález na balkoně mě zcela zdrtil: papírové krabice jsem našla plné MYŠÍHO TRUSU! Zdrceně jsem si sedla na práh balkonových dveří a rozbrečela jsem se. Pak jsem se neohroženě vrhla do dalšího pečení. Stihla jsem všechno.
Jiný rok jsem zase pekla dlouho do noci a na svoje dílo jsem sotva viděla únavou. Konečně jsem vyndala z trouby poslední plech vypečených vanilkových rohlíčků. Ještě je teplé obalit ve vanilkovém cukru, uklidit kuchyň a můžu jít spát! Když jsem obalila poslední, zkusila jsem ochutnat a šla jsem do kolen: Spletla jsem si sáčky a všechny rohlíčky jsem místo ve vanilkovém cukru obalila v kypřícím prášku do pečiva! Škoda byla nenávratná, zase jsem mohla péct znovu.
Závěr? Poučení? Peču, ale už to tolik neprožívám. Dělám jen to, co stíhám a co mě opravdu baví. Ono to totiž nádherně voní. Vánocemi.
Krásné vypečené svátky, ale hlavně buďte v pohodě!
