Vykročit pravou

"Panebože, mně je ale blbě!“ Je černočerná noc a Uprchlice je náhle vzhůru. Už mockrát v noci i ve dne prožívala tahle muka, ale že ji To bude pronásledovat i první noc na útěku, to ji teda fakt překvapilo. Naivně se domnívala, že až z té mizérie vypadne, bude zase normálně spát. Co to vůbec je, tenhle pocit? Bolest? Strach? Těžko říct. Chvíli se s tím snaží žít, ale jde to ztuha. Posadí se na posteli a uvědomí si svoji situaci. Komu by z ní nebylo blbě?

Kamrlík, kde provizorně spí, chabě osvětluje zvenku nějaké světlo z protějšího domu. Kolem postele na policích všude mističky, hrníčky, talířky. Prostě keramika, která je tu na rozdíl od ní doma. Ve dne jsou všechny tyhle drobnůstky přívětivě a přátelské, ale v noci si tu připadá jako bezdomovec. Houmlesák, zruinovaná osůbka, která přišla o všechno. Do toho tiché předení hrnčířskéno kruhu, který zapomněli večer vypnout a ona to teď neumí. Večer to bylo milé a uklidňující, ale v tomhle stavu by se z toho jeden zbláznil. Má ho vzbudit, aby to vypnul? Zarostlá hlava vedle ní pravidelně a spokojeně odfukuje. Ten se má!

Co bude Uprchlice v těch osmi čtverečních metrech dělat? Obejme si rukama kolena pod dekou a tiše zírá do tmy.

„Je ti něco?“ zeptá se starostlivě ten, o němž si myslela, že tvrdě spí.

„ Já nevím, asi mám strach!“ Propuká v bezmocný pláč. Zpod deky se vysune ruka a něžně ji mlčky hladí po rameni. Nastává cosi, co se nápadně podobá odpichu vysoké pece. Pláč, který z ohledu na spáče vedle sebe do téhle chvíle dusila, propuká nyní plnou silou. Mezi vzlyky ze sebe souká: „ Mám strach! Hroznej strach, že se o sebe nedokážu postarat! Vždyť já nic nemám! Teď nemám ani práci! Nemám kde bydlet! Skončím někde pod mostem!“

„ To on ti vsugeroval, že se nedokážeš o sebe postarat, že tě před vším ochrání. A ty jsi mu to celé ty roky baštila. Odešla jsi k němu rovnou od rodičů, kde jsi sebejistotou taky zrovna neoplývala. Vždycky jsi měla dojem, že máš kolem sebe nějakého ochránce, který tě nenechá padnout. A ty jsi ho za odměnu poslouchala a dělala jsi přesně to, co chtěl, ať jsi s tím souhlasila nebo ne.“

Sáhla pro kapesník a hlučně se vysmrkala. V domě nad nimi se kdesi rozštěkal pes. To, co jí říkal, znělo věrohodně.

Usmál se a vzal ji za ruku. „To ten kámen.“ Z jedné z polic popadl kus křišťálu s černými vrostlicemi turmalínu a vložil jí ho do dlaně. V první chvíli to vypadalo skoro jako že s ním praští o zem někam co nejdál do kouta. Pak se ale usměje skrz slzy a položí ho na zem vedle postele. Slzy, které se řinou od téhle chvíle jsou už o poznání konejšivější. Splachují z Uprchlice všechen stres posledních dnů, týdnů, měsíců, ba i let. Nemá sice jistotu, že jí od téhle chvíle bude líp, ale hůř už jí může být jen velmi těžko. A pokud přece, může si být jistá, že je jí tak následkem jejího svobodného rozhodnutí. Odešla od vyděrače a tyrana. Co ji čeká? Neví. Má vzdělání, umí cizí jazyky, řídí auto, pracuje s počítačem. Vždycky chtěla pracovat s lidmi. Nechtěl ji pustit do práce, žárlil. Dělala mu služku, holku pro všechno. Nedával jí do ruky peníze, prý aby ji někdo neošidil. Je prý tak bezbranná, zranitelná! Sám střídal holky, pil, byl na ni sprostý. Bála se ho, i proto od něj tak dlouho neodcházela. A i teď, když všichni její kamarádi věděli, s kým a v čem žije, od definitivního řešení ji zrazovali. Prý v tomhle městě nikoho nezná, nemá práci ani kde bydlet, rodinu bude mít daleko a další tisíce takzvaných argumentů proti.

Ona si je ale jistá, že není co ztratit. Nějak se už protluče, je velká. Vždycky byla zvyklá být hromosvodem jeho nálad a zachovávat klid, když uprostřed noci rozbíjel nábytek a nádobí a řval jako šílenec. Druhý den ráno vždycky uhýbala starostlivým pohledům sousedů a tvářila se, že ten nelidský kravál nebyl od nich.

Od tohohle zarostlého hrnčíře nic nečeká, jen podanou ruku v první chvíli. Nic víc, ale taky nic míň. Párkrát tu přespí, než si najde podnájem a práci. Pár tipů už má. Hned ráno je musí obejít. „To budu ale vypadat!“ Napadne ji. Zaleze pod deku a za chvíli usne konejšivým spánkem.