Vyhoření?

Někdy nám všechno přeroste přes hlavu. Druhým se věnujeme rádi, ale všechno má své meze. Máte na to nějaký vlastní recept?

Pošmourný večer. Stála u kuchyňské linky a chystala večeři a svačiny na příští den. Chystala nejen svačiny. Přemýšlela o tom, co bude zítra dělat se svojí třídou, čím ty nezvedence zabaví a ještě je snad i něčemu naučí. Dělala to tak denodenně už skoro třicet let. A zatím ji to vždycky bavilo a nepomýšlela na nějakou zásadní změnu. Až letos. Sešlo se víc věcí, které ji přiměly k úvahám o tom, jestli stát před tabulí je stále ještě jejím posláním. O tom, že starat se o druhé není pro člověka tím největším štěstím a nejvyšším naplněním si vůbec zapochybovat ani netroufla..
 

Dřív o tom nikdy nepochybovala. Ani když se po maturitě rozhodovala o svém příštím studiu a rodiče ji peďák rozmlouvali. Doslova se proti nim vzbouřila a studia si na nich vyvzdorovala. Na jejich argumenty o vyčerpávající a nedoceněné dřině neslyšela. Studia dokončila, ačkoli to s malým dítětem nebylo nijak lehké. Prošla těžkým životním obdobím, kdy jako začínající učitelka se dvěma malými věčně nemocnými dětmi byla černou ovcí učitelského kolektivu. Nikdo rád nedělá práci za druhého, ani když si jeho situací kdysi sám na vlastní kůži prošel, ani ti nejbáječnější kolegové.. Pak si její manžel našel jinou. Místo života s  věčně unavenou roztržitou učitelkou volil raději radostné užívání si s mladou slečnou. Nereptala, převzala břemeno odpovědnosti za dva školáky a vše ustála i s jedním učitelským platem a nějakým tím přivýdělkem navíc. Pak jí děti odešly z domu, začaly si žít svůj vlastní život a ona si našla přítele. Její život nabyl znovu trochu pastelovějších barev, ačkoli jí to děti měly za zlé. Chtěly jí mít jen pro sebe. Potom přišla ta nejmladší dcerka a brzy potom i první vnouče. Teď se nacházela v období, kdy pomáhala své nejstarší dceři na studiích a při péči s malým dítětem, k tomu se starala o vlastního nejmladšího potomka a o slovo se neúprosně začaly hlásit i zdravotní problémy spojené s věkem. Letos jí zemřela máma a taťka zůstal sám. Sourozenci nebyli právě nejzdravější a bydleli daleko, takže nesla svůj díl péče i o něj.

Povzdechla si. Místo příprav na další den se jí honí hlavou jen rodinné starosti. A k tomu ještě tahle třída! Letos je obzvláště temperamentní a různorodá. Věcí, které mají tihle malí živlíci společné, je asi tolik jako jejich prostředí, z kterého do školy přišli. Už chodí do školy tři měsíce a udělat z nich kolektiv je úsilím přímo nadlidským. Marně zkouší různé hry na usměrnění agresivity, arteterapii, netradiční aktivity. Pomalu to přestává bavit i ji samotnou. A jak známo, kdo chce zapalovat, musí sám hořet. Ona už ani nedoutná, jen pomalu dohasíná. A k tomu si pořád připadá jako na pranýři veřejnosti. Najdou se i rodiče, kteří místo toho, aby se zamysleli nad sebou, hledají chyby na učiteli, i kdyby byl z ryzího zlata. Není jich mnoho, ale i těch několik jedinců dokáže učitelskou beztak úmornou práci pořádně otrávit!

 Poslední namazaný krajíček uloží do plastové svačinové krabičky a otočí se na svého přítele: „Vašku, co bys dělal na mém místě s tou třídou?“ Kdysi se seznámili na jednou prázdninovém školení pro pedagogy. Byli kolegové. Mlčel. Přemýšlel. „Nevím. Možná by se mělo něco spíš změnit s tebou. Začínáš se moc pachtit. Zkus si to tolik nepouštět pod kůži.“  Neurazila se. Byla na podobné rozbory zvyklá. A navíc měl nejspíš pravdu. Opravdu se cítí poslední dobou dost unavená, se svými emocemi by na výstavu jít taky zrovna nemohla a ani po fyzické stránce to nebylo zrovna ideální. Pokrčila rameny. Šli spát. Dál už o celé věci nemluvili. Chvíli se převalovala na posteli a přemýšlela o jeho slovech. Najít tak zase znovu tu ztracenou vervu, chuť do práce! Překonala přece už v životě tolik věcí, přece se jen tak nenechá zlomit! Pocítila jeho ruku, jak jí něžně hladí rameno. Věděl, že nespí. Ale pomoci jí neuměl. Byl to její džob. Rozplakala se. Cítila se přemožená, zlomená. Vždycky byla silná, houževnatá. Nestěžovala si. Ale teď se protrhla hráz. Přívaly slz namáčely polštář, vzlyky otřásaly jejími rameny.

Ráno se marně pokoušela zamaskovat stopy nočního výbuchu. Oči byly opuchlé, zarudlé. Vykročila z domu. Sluníčko právě vycházelo, na obloze se rděly červánky a ze stromů se snášely poslední uschlé listy. Usmála se. No co, jsem přece taky jen člověk.A na světě je krásně! Dnešek si užiju a basta! Rázně vykročila směrem ke školní budově. Minula hloučky rozjívených výrostků i malých hlaviček v kapucích a čepicích, s nosy červenými ranním chladem. Vstoupila do vchodu, prošla chodbou a pokoušela se nezapřádat rozhovory s kolegy. Nebylo to u ní ničím neobvyklým. Po ránu obvykle spěchala s hlavou plnou plánů do začínajícího dne. Nechtěla se nechat rozptylovat stále stejnými řečmi. Pokud s někým vůbec mluvila, bývali to zpravidla rodiče jejích svěřenců. Tam byla vstřícná, snažila se s porozuměním vyslechnout a pochopit situaci. Však jako matka tří dětí většinu těch situací na vlastní kůži prožila. Vstoupila do třídy a zprvu obvyklým tradičním způsobem krotila ty své malé křiklouny. Takhle ne, takhle jsem to přece nechtěla, pomyslela si.

 Pak si všimla, že ten nejproblematičtější žáček tu dnes není. Bude to tedy mít o něco snadnější. Odhodlaně se usmála. Už věděla, že je má ráda, že jí stojí za tu námahu, za tu únavu. „Dobré ráno, děti. Pojďme si to spolu dneska pěkně užít.“ Usmála se vlídně, sedla si ke klavíru a otevřela jeho víko. „Jakou si dneska ráno zazpíváme?“ Třídou zazněla vlna vzrušených návrhů, co by měli začít zpívat, takže zpočátku nebylo slyšet  nesmělé zaklepání. Pak se to ozvalo ještě jednou a hlasitěji. Dveře se otevřely a v nich stála čarodějnice s vílou. „No to jsou k nám hosti, pojďte dál,“ uvítala je vlídně. Vstala od klavíru a usmívala se. Už i nadpřirozené bytosti jí přišly na pomoc! „ Dobrý den, přišly jsme děti pozvat na dětský karneval,“ pravila víla. To dopoledne si s dětmi poprvé od začátku roku doopravdy užili.