Vydírání

Živnou půdou pro veškeré vydírání je strach. Pokud jej máme, jsme proti vyděračům bezbranní. Z toho plyne, že jedinou opravdu účinnou zbraní proti vyděrači je zbavit se svého strachu.

Dopsala kapitolu, zavřela počítač, zkontrolovala všechna okna, oblékla si sako, přes rameno si přehodila kabelku, nazula se do balerín, ještě ve velkém zrcadle v předsíni letmo zkontrolovala svoji vizáž a vyrazila napříč parkem. Těch několik desítek nebo spíš stovek metrů jí pomohlo utřídit si v hlavě myšlenky a naladit se na lidi, kteří ji dnes měli navštívit. Po příchodu vyvětrala pracovnu, zalila těch několik rostlinek v květináčích, které vesměs dostala od vděčných návštěvníků, kterým pomohla. Postavila na čaj a otevřela si počítač. Koho to tu dneska máme?
Jako první dorazila Renča, maminka tří poměrně malých dětí, jednoho uličníka a dvou rozjívených holčiček. Zejména s dívenkami měla největší potíže. Nemohla je dostat do školy, do kroužků, zcela nemyslitelné bylo, že by je snad někdo chvíli pohlídal. Pokaždé vystřihly hysterickou scénu, po níž se třásly okenní tabulky v širokém okolí a přihlížející měli půl dne o čem debatovat. Jelikož Renča bytostně nesnášela, když se stávala středem pozornosti, snažila se těmto výstupům vyhnout, co jí síly stačily. A to právě věděli její malí trapiči a neustále přitvrzovali. Po scéně, kdy se rozjížděla od školy se synem držícím se křečovitě zadního spojleru jejího auta, což ji pochopitelně donutilo zastavit a malému kaskadérovi vyhovět, vyhledala odbornou pomoc. Dětský psycholog jí řekl, že má být důsledná, jenže to bylo právě to, co Renča prostě nedokázala. Proto začala navštěvovat její terapie. Dnes má přijít už potřetí. Pokroky sice dělala, ale zatraceně malé.
Nebo Ilonka, mladá žena, bydlící s přítelem v domě jeho rodičů. Přítel na mladou, pohlednou partnerku žárlil, dělal jí při každém jen trochu malém opoždění z kanceláře takové výstupy, rozbíjel nádobí, nábytek a křičel na ni tak nevybíravé výrazy, že přestala navštěvovat kurzy jógy, přestala se stýkat se svými kamarádkami a rezignovala na jakékoliv kulturní vyžití kromě občasných návštěv kina společně s ním. Když jednou potřeboval její šéf, aby zůstala v práci o hodinu déle a Ilonka příteli volala, že se zdrží, vtrhl s křikem doprostřed porady a udělal scénu před zahraničními klienty firmy. Po té  se také octla v její pracovně a od té doby sem dochází na pravidelná sezení už půl roku. Malých změn sice dosahuje, ale její vztah se žárlivcem je neudržitelný, to si bude dnes nucena přiznat. Bude to práce, protože je na příteli citově závislá a navíc má dojem, že po odchodu od něj nebude mít kde bydlet.
Po pauze na oběd přijde mladý maturant, který dostal nabídku, aby odjel studovat do Francie. Je hodně nadaný a dostal speciální stipendium. Jenže žije sám se starší maminkou, která žije jen pro něj a synův odjezd prostě neunese. Už tu byl jednou, před dvěma měsíci. Má maminku moc rád, je jí za všechno, co pro něj udělala moc vděčný. Nedokáže si ale představit, že by životní nabídku, která se už nikdy nemusí opakovat, odmítl a zůstal tu s ní v podstatě v domácím vězení. 
A nakonec stará paní, fyzicky na svůj věk velice zdravá, ničící své lékaře a především své děti a vnoučata svojí hypochondrií. Pokud ji nemá rodina čas déle než týden přijít navštívit, začne urputně navštěvovat ordinace všech možných specialistů a přesvědčovat je o závažnosti svého zdravotního stavu. Tak se před lety dostala i sem. Pokroky nedělá žádné, není to v jejím zájmu. Nosí jí drahé bonboniéry a kytice, dlouze si povídá, ale udělat se pro ni nedá vůbec nic.
Povzdechla si nad ztracenou hodinou a půl. Co se dá dělat, naději musíme dát každému. To bylo její krédo a ani tentokrát z něj nehodlala slevit. Pročetla si svoje záznamy a podívala se na hodinky. Renča už by tu měla tři minuty být. Asi se marně snaží někomu svěřit tu svoji smečku trapičů. Telefon. To bude asi ona. Pohlédla na displej. Ale ne! Usmála se. Její kamarádka ze studií. Po škole se začala věnovat dětem a mládeži. Občas spolu zajdou někam do divadla a pak na kávu. Radostně ji pozdravila, těšila se na případné další společné setkání. Měla si vždycky o čem povídat. Milena patřila k lidem, které jste neviděli několik let  a po té dlouhé pauze jste měli dojem, že jste se rozloučili teprve včera. Milenin hlas zněl ale nějak ustaraně.
„Za chvíli k tobě dorazí moje snacha, Renča.“
Překvapeně polkla. „Nevěděla jsem, že Renča je tvoje snacha.“
„Nechtěla jsem ti to říkat. Renča neví, že se my dvě známe. Nedá si ode mě poradit. To víš, od tchyně. Dneska jsem je měla hlídat já. Jenže oni už dole u nás v domě spustili strašlivý povyk. Otevřelo se pár dveří, pohnulo se pár záclon... a Renča vyměkla. Mně to taky mrzí, raději bych byla babička, ke které se vnoučata těší, jenže když ona jim takhle ustupuje, je to jako by mne k nim nepouštěla. Po chvíli bych je dokázala uklidnit, jsem profík, ale ve vlastní rodině v podstatě nedostanu příležitost.“
Chvíli si ještě povídaly o tom, že i v chybách a omylech musíme dát potomkům svobodu, že si na to Renča musí přijít sama a pak se ještě stihly domluvit na tu kávu. Z telefonu uslyšela zvonek Milenina bytu. Chvatně ukončily hovor. Za pár minut se telefon rozezněl znovu. Tentokrát to byla Renča. Bude mít čtvrt hodinky zpoždění. Měla problém s předáváním dětí, ale už jsou u babičky. „Jde to pomalu, ale všichni si začínáme zvykat. Tchyně to s nimi umí, určitě si to spolu užijí.“
Oddychla si. Práce je to úmorná, pokroky jsou malé, ale někdy to i potěší. Vstala z křesla a šla zalít dva šálky čaje. Renča má ráda zelený s bergamotem. Dneska si ho opravdu zaslouží.