Vodáci

Pod příkrou skalou líně plyne řeka. V její hladině se zrcadlí koruny stromů vybarvené podzimem do teplých barevných odstínů a silueta hradu na příkré skále nad řekou. Podzimní slunce se činí, jak jen v tuto roční dobu může.

Vytáhla si židli, malířský stojan, plátno a uhel. Jala se skicovat tu typickou podzimní scenérii. Byla zcela soustředěná na svoji práci, takže si ani nevšimla, že na ni padl čísi stín. 
„Ahoj, myslel jsem, že už máte po sezóně.“
„Byla jsem jim pomoct nahoře na hradě, ale už mě propustili a vlak mi jede až za hodinu a půl. Tak si tady zatím maluju.“ Zvedla oči, aby viděla na ramenatého opáleného mladíka stojícího vedle jejího ramene, ale hned je zase sklopila a pokračovala ve svém díle.
„A jaká byla sezóna?“ Pokračoval v načaté diskusi.
„Docela to šlo. Mysleli jsme, že to bude horší, když byla taková vedra. Ale lidi jezdí na hrad pořád. A suvenýry si taky kupují. Skoro nic jsem letos nenamalovala, takový tu byl provoz.“ Přivřela malounko oči, aby zhodnotila výsledek svého soustředěného snažení.
„ My jsme taky spokojení, aspoň komerčně, jako podnikatelé. Ale jinak bych měl asi pár výhrad.“ 
„Jakých?“ Tázavě k němu zvedla hlavu.
„Je to práce s lidmi. A ti jsou ne vždycky takoví, jak by si člověk představoval. Asi víš, co tím myslím.“ 
Věděla. Na hrad přišli většinou ti střízliví, ti se zájmem o kulturu, historii, často i romanticky založení. To se o všech těch, kteří přijeli po vodě, říct nedalo.
„Jezdila jsem s tátou vodu odmala. Táta si sám postavil dřevěnou kánoi. Vozil ji na různé řeky vlakem nebo ji přivazoval na střechu prastaré škodovky. Na každou vodu se pečlivě chystal, bylo to malé dobrodružství. Ti, kteří jedou vodu dneska, to mají se vším servisem. Vy jim lodě přivezete, půjčíte jim vesty, pádla, barely. Nemusejí se o nic sami starat, překonávat žádné obtíže. Když dojedou do cíle svého vodního výletu, plácnou lodí o břeh a vy to všechno zase zpátky odvezete na základnu. Žádná starost, žádná dřina, žádné překážky. Veselý a bezstarostný výlet to pro ně je. Navíc tenhle úsek řeky je klidný, nenáročný.“
„Máš pravdu,“ odpověděl. „Jezdí ho hlavně rodiny s malými dětmi a pak ti, co si potřebují vyhodit z kopýtka. A ti mě štvou nejvíc. Popíjejí, v tom vedru to kolikrát značně přeženou a stanou se krajně nespolehlivými. A my na lodě čekáme často do půlnoci, než si panstvo v putyce vzpomene, že by je mělo vrátit. Pak nás tahají málem z postele, aby nemuseli platit další den půjčovného. S drsnou romantikou nemají tyhle výlety společného vůbec nic.“ Pokynul na rozloučenou a odcházel po svém. Na šňůrách se jim sušily plovací vesty, lodě se líně povalovaly po dvorku jako ohromné břichaté ryby. Bylo co spravovat, kompletovat a chystat na příští rok. 
Ještě chvíli skicovala kontury kmenů a skal, pak popadla plátno a opřela jej o zeď krámku, složila stojan, uklidila židli a s plátnem pod paží odcházela na vlakovou zastávku. Na mostě se ještě chvíli zastavila a vychutnávala si plnými doušky náladu babího léta. Na zastávce posedávalo několik důchodců s hůlkami na nordic walking. Pamatovala si je ze své poslední dnešní prohlídky. Se zájmem si ji poslechli a pak se usadili v hospůdce pod hradem na kávu, někteří na sklenici oroseného pivka. Nikdo z nich nehulákal, nepřekřikoval ty druhé. Vzpomněla si na letní podvečerní čekání na vlak. Přeplněné odpadkové koše, křik, hudba z reproduktorů, vulgární gesta i pokřik, vřískající děti, které nikdo neusměrnil, kromě průvodčího ve vlaku, když už příliš trpělo zařízení vagonu. Jízda domů z práce byla často spíš utrpením. Vlak přijel, všichni do něj nastoupili a usměvavá paní průvodčí mávla na znamení, že se vlak může rozjet. Usadila se, vytáhla z kapsy uhel zabalený v papírovém kapesníku a ještě honem doladila pár detailů. Za pár dní to tu bude vypadat jinak. Po půlhodině jízdy vystoupila  u řeky. Vzpomněla si, jak na jaře s dobrovolníky uklízeli její břehy a co tu všechno našli. Většina dobrovolníků byli zase vodáci, hodně skautských oddílů, škol, ale i rodiny s dětmi. O pár týdnů později tu u nedaleké hospody zakotvilo pár lodí, z jedné z nich vyvrávorala společensky uondaná půvabná, leč trochu nadměrně rozjívená slečna a rozmáchlým pohybem mrštila do křoví na břehu igelitový pytel s odpadky. Pak se hlučně rozesmála a potácela se s ostatními směrem k zahrádce hospody. 
Ze vzpomínek ji vytrhlo zvonění telefonu. Volal kamarád, jestli by s nimi nechtěla příští víkend putovat po Beskydech. Prý je tam na té vesnické samotě jako poustevník. Dají si u společného kámoše nějakou tu slivovičku, zazpívají a bude veselo. Vypnou, uvolní se od všedních starostí. 
„ Nemůžu, straším zase na hradě.“ Krásná výmluva. Nemusí vysvětlovat, že hlučná a bezohledná zábava se jí příčí. „Nemůžeš pro tentokrát udělat výjimku?“  
Nemůže a nechce. A do Beskyd zajede. S partnerem a bez zásob tekutého „veselí“.