...čili kontroverzní hororové téma pouze pro otrlé povahy. Případná podobnost s kýmkoli je čistě náhodná.
„Já jsem se pro tebe vobjetovala a ty to nedokážeš ocenit. Vysokou jsem nedodělala, práci musím dělat podřadnou, žiju kvůli tobě s chlapem, s kterým si ani za mák nerozumím. Jenom votroka vám tady dělám. Chápeš ty vůbec, co je tohle za život?“
Tohle nebo něco velmi podobného slýchala, když se něco nepovedlo ve škole, zapomněla na některou ze svých povinností nebo vůbec tak nějak podle mínění svojí mámy zklamala. Mrzí to a bolí, ale člověk si zvykne. Co má taky dělat, že jo? Není proto divu, že odešla brzy z domova, aby tomuhle citovému teroru unikla. Naivní, neznalá světa a vztahů v něm, naprosto neodolná vůči citovému vydírání druhých. Motal se kolem ní takový kluk, jedináček, tak trochu mámin mazánek, i když se to vehementně snažil popírat. Hrál to na její soucit, snažil se dělat chudáka, který má v životě smůlu. Jeho táta se prý rád napije a máma je z toho na zhroucení. Moc prý touží po poklidném rodinném životě, harmonii, souznění, lásce. Povídal o tom pořád velmi vzletnými slovy. Měla z něj podivný pocit, ale její spasitelský komplex byl silnější. Ani nezpozorovala, jak se jejich vztah zamotává a už se zmítala v pavučině soucitu, emocí a vyděračských praktik. Pak s ním otěhotněla a nešlo už couvnout. Aspoň si to tenkrát myslela. Vzali se. Nevzala si ale jen jeho, nýbrž i jeho mámu a její problémy. Utěšovala tchyni, když měla problémy s mužem, od nějž nedokázala odejít. Vymlouvala se na to, že nechtěla synovi rozbít rodinu, tak se tedy vobjetovala. Nakonec byli paní tchyni k dispozici téměř neustále. Když se chtěla přestěhovat do jiného města, nepřicházelo to v úvahu, máma by samotu nepřežila. A vůbec, bylo by to sobecké, člověk se přece musí vobjetovat, ne? Není divu, že v trvalém napětí, ve kterém žili, jejich partnerské soužití dostávalo stále větší trhliny. Docházelo v něm k nevěrám, hádkám a také k velmi osvědčenému citovému teroru. Vzdalovali se jeden druhému čím dál, tím víc. Začala mluvit o rozvodu, ale to si dala! Člověk se přece musí vobjetovat, nesmí v tom nechat svoje bližní, aby se svými problémy zůstali sami. Prudce roztočený kolotoč vydírání, obviňování a krutých výčitek nabíral na zběsilém tempu. Nezvládala to. Občas se napila víc, než bylo zdrávo, sezobla nějakou tu uklidňující tabletku. Jenže kolotoč se točil stále rychleji a bylo potřeba tímhle chemickým způsobem brzdit stále razantněji. Začala mít zdravotní problémy, přestala zvládat svoji práci i rodinu s dospívajícími dětmi. Stávala se stejnou troskou jako její máma a tchyně. Jednoho dne se odhodlala ke vzpouře. Našla si na inzerát zaměstnání s malým bytem a pomalu se začala chystat na stěhování. Dětem o všem řekla na poslední chvíli, nechtěla sebe ani je vystavovat vyděračským scénám víc, než bylo nezbytně nutné. Neměly odvahu s ní odejít, byly také zamotané do patologické pavučiny podivné odpovědnosti za babiččin i tátův zpackaný život. Navíc se jim nechtělo slevovat z materiální úrovně, na které žili. Nechtěla jim to komplikovat připomínkami, že mají i ji. Nechtěla být stejná jako její máma, muž, tchyně. Tak se tedy poprvé doopravdy OBĚTOVALA. Odstěhovala se sama. Bolelo to moc, ale bylo to tím nejdůstojnějším, co se dalo v dané chvíli udělat, jak rozetnout ten divoce roztočený kruh chorých vztahů a podivných praktik. S pomocí těch několika věrných přátel, kteří jí zbyli, zvládla nátlak výčitek, emotivních výkřiků, vzletných frází. Vystoupila z rozjetého autobusu,z jehož pasažérů nikdo nevěděl, kam se vozidlo vlastně řítí, zda divokou jízdu přežijí a tuhle možnost dala i těm z nich, kteří na to měli sílu. Přestala pít alkohol a postupně omezovala i uklidňující tabletky. Začala se cítit líp, ačkoli čelila pomluvám, že se nedokázala vobjetovat,stala se objektem povrchního posuzování, jež je pro malého človíčka tak pohodlné a ukázala tak jeden ze způsobů řešení i svým téměř dospělým dětem.
Pak jí onemocněla máma a její stav vyžadoval trvalou péči. Nikdo z jejího okolí se nechtěl obětovat natolik, aby zanechal zaměstnání a změnil svůj dosavadní život tak, že by si ji vzal k sobě a celý den se o ni staral. Bylo by to pro pečující osobu opravdu velice náročné, ba možná i naprosto nemožné. Vydala se za ní na návštěvu do zařízení, kam ji rodina umístila. Jela tam několik hodin, dlouho mamku v zařízení hledala. Doufala, že tu nepotká nikoho z rodiny, s níž se od svého odstěhování nestýkala. Nestála o ničí urychlené soudy a urážky. Konečně mámu našla. Ležela na pokoji s několika podobně nemocnými babičkami a její pohasínající oči zíraly do protější zdi bez špetky zájmu o okolní svět. Vzala ji za ruku: „ To jsem já, mami.“ Mamka se na ni podívala.
Nevěděla, jestli ji máma poznává, co řekne, jestli ji nepošle po oněch hodinách jízdy prostě pryč. Měla srdce až v krku, ruce se jí třásly. Pak konečně promluvila: „Nechtěla ses vobjetovat, viď?“
„Už jsem to nedokázala, mami.“ Byl to spíš výdech, než odpověď.
„Jsi spokojená a sluší ti to. Moc dobře jsi udělala. Ať se ti daří.“ Stiskla jí ruku, za kterou se držely.
„Zase přijedu, mami. Příští víkend.“ Pohladila ji. Bylo to to poslední, co si spolu řekly. Za několik dní mamka zemřela.
