Vnouček

O zatahování dětí do rozchodů jejich rodičů by se toho daly popsat gigabajty a megabajty. A co na to všechno jejich prarodiče, sourozenci, učitelé, kamarádi? Nebudou jim leckdy chybět?

Musela toho dne zůstat v kanceláři o něco déle, protože zítra musí k soudu. Její bývalý náhle po letech projevil zájem o dospívající děti a chce je získat do své péče. Práce jí moc neodsýpala, nemohla se totiž soustředit. Myšlenkami byla u zítřejšího soudního jednání. Přesto se snažila, co to dalo. Když už se poměrně slušně začetla do spisu jednoho klienta, s nímž měla zítra po soudním jednání schůzku, ozvalo se zaklepání na dveře. S povzdechem se vztyčila a otevřela je. Stála za nimi paní Miládka, její bývalá kolegyně, která odešla před dvěma lety do důchodu, s kufříkem v ruce. Paní Miládka k nim občas zašla na kus řeči a také nabídnout nějakou přírodní kosmetiku. Dělala dealerku jakési kosmetické firmy a tenhle přivýdělek brala jako příležitost zastavit se za děvčaty na kus řeči. Bylo to vždycky milé zpestření konce pracovního dne a leckterá z kolegyň si pro radost objednala nějakou tu příjemnou vůni nebo přírodní krém.
„Dneska už tu nikdo není?“ Podivila se paní Miládka.
„Helenka s Jitkou jsou nemocné a Lídě taky nebylo dneska dobře. To víte, chřipky. A Jana je pracovně v Bratislavě.“ Doufala, že to Miládku odradí a odejde. Ta se však usadila do klientského křesla a otevřela kufřík: „Tady máte, děvčata, pár posledních katalogů.“ 
Nezbývalo, než přerušit rozdělanou práci a nabídnout Miládce kávu. K jejímu překvapení nabídku přijala. „A co že ty tady ještě strašíš?“ Zeptala se.
„Musím zítra k soudu a pak mám ještě odpoledne jednání s klientem. Musím se na něj připravit .“
Miládka přikývla. „Soudíš se o děcka?“
Mlčky pokývla hlavou na znamení souhlasu.
„A jéje! Drž se, holka!“
Ten nečekaný projev podpory ji dostal. Sesunula se do křesla a rozplakala se. Miládka se potichu zvedla a odešla do kuchyňky zalít kávu. Vrátila se s dvěma hrníčky a dala se do vyprávění.

Její syn se ještě na medicíně oženil se spolužačkou. Měli malého kloučka, kterého jim Miládka denně vodila do školky, odpoledne zase vyzvedávala a vůbec s ním trávil možná víc času než jeho máma. Pak syn i snacha dostudovali a odstěhovali se a Miládce se po chlapci stýskalo. Po dalších několika letech se syn se snachou rozvedli a malý zůstal s mámou. Syn se vrátil k Miládce a bydlel u ní. Jenže po čase se bývalá snacha znovu vdala a začala Miládčinu synovi dělat potíže se svěřováním synka na dohodnuté víkendy. Jednou byl chlapec nemocný, pak měl nějaký sportovní zápas, jindy odjel na hory. Miládka vídala milovaného vnoučka méně a méně. Jednou dostal Miládčin syn soudní obsílku. Když se vrátil ze soudního přelíčení, odmítal se svojí mámou několik dní mluvit na tohle téma. Teprve když to v sobě sám trošku zpracoval, přiznal, že byl zbaven otcovských práv. To byla pro Miládku strašlivá rána, o to větší, že viděla navíc, jak tím trpí její syn. Vnouček vyrůstal s náhradním tátou, ačkoli ten jeho o něj měl zájem a měl ho rád. A také možná s náhradní babičkou.
„No nic, holka,“ ukončila svoje pochmurné vyprávění paní Miládka a zalovila ve svém kufříku, „Musíme si udělat aspoň nějakou tu radost. Na, ať jim tam zítra u toho soudu aspoň hezky voníš.“ Podala jí flakón s jakousi toaletní vodou. Pak se zvedla, odnesla hrnky od kávy do kuchyňky, chvilku se odtud ozývaly charakteristické zvuky tekoucí vody a klapání dvířek kuchyňské linky. Pak Miládka popadla svůj kufřík a tiše odešla.
Možná bude něco pravdy na tom, že neštěstí druhých nepotěší, ale sdílení trablů aspoň trochu uleví. Vrátila se ke svojí práci a kupodivu se na ni soustředila o něco snadněji.