Taky jste si jich všimli? Někteří z nás jsou charizmatičtí, plní elánu a jako by zářili. Jak to jen dělají?
Seděla za svým pracovním stolem a jako stroj vyplňovala formuláře a tabulky. Šíje jí trnula, hlava brněla, bolelo jí v kříži. Ozvalo se zaklepání a vešla Miládka. Miládka vstupovala a vůbec chodila, jako by se vznášela. Držení jejího těla bylo vznešené, ale přitom přirozené. A jak byla oblečená! Jak to ta holka jenom dělá, pomyslela si. Chodí tak nápaditě oblékaná a přitom moc peněz nemá. Ten její je nezaměstnaný a mají tři děti. Ale nějaká nouze na nich není absolutně znát. Jak to jen dělají? Jednou se Miládky ptala, odkud má tu zajímavou halenku. Prý ze sekáče. Jak to tam jen ta Miládka hledá? A sáčko prý zdědila po švagrové. Šperky si Miládka vyrábí sama. A že se Miládčiny šperky líbí, vyrábí je po večerech a sem tam je na trzích prodává. Nehoní se, nepachtí, životem jako by tančila.
To ona i s tím jejím se lopotí a škudlí od rána do večera a jsou pořád všichni takoví šediví, nudní. Z práce domů, doma navařit, poklidit, napsat s dětmi úkoly. Na nic jiného už jim nezbývá čas ani energie.
„Přinesla jsem ti katalog, aby ses podívala, až budeš mít chvilku.“ Miládka se usmála svým typickým nestrojeným úsměvem a položila na její stůl katalog kosmetiky s obrázky vyumělkovaných modelek. Takhle vyumělkovaná ale Miládka není, pomyslela si. Co v tom jenom je? „A ty používáš některý z těchhle drahých krémů?“ zeptala se jí přímo. Miládka se na ni spiklenecky usmála a posadila se na židli proti ní: „ Kde bych na to vzala, prosím tě? Mám jeden ze slevy už třetí rok.“
„Ale vypadáš moc dobře.“ Zalichotila jí.
„To proto, že si pravidelně dělám čas pro sebe.“
„A kde ten čas prosím tě, s tolika dětmi a s tolika aktivitami bereš?“ zeptala se zvědavě. Věděla ale, že u Miládky si to může dovolit.
„Nedělám zbytečnosti. Taky neposluhuji svojí rodině. Rozdělíme si práci a každý doma dělá něco. Pak mám čas i na sebe.“
Zamyslela se. To ona dělá rodině doslova služku. Aspoň se tak cítí. Děti aby do všeho strkala a ten její chodí z práce unavený, takže večer už jen spí. A peníze taky věčně nemají. Není divu, že si připadá šedivá, bezbarvá. Nedokáže si svoje potřeby ani uvědomit, natož aby si je snad plnila! A když ten její vidí Miládku, může na ní oči nechat. Skoro by žárlila, kdyby ho neznala. Komunikuje už jen o práci, o jídle, o penězích a o dětech. Jako stroj. To Miládce ten její denně volá, co má nakoupit, aby se s tím ona nedřela. Pak jí s plnými nákupními taškami přijde naproti a jdou spolu domů. Usmívají se, ona se do něj zavěsí, vyprávějí si. Peníze nemají, ale znát to na nich není. A zjevně jsou spolu spokojení. Děti mají dobře vychované, ty starší už dokonce studují. Nejsou to takoví ti komerční frackové, co vyžadují první poslední. Všichni si to rodinné soužití zjevně užívají.
„Chystáš se na Vánoce?“ Zeptala se Miládka a pokynula směrem ke katalogu.
„Ani ne. Spíš se sebou bych potřebovala něco udělat. Jako bych jela na půl plynu. Ať se snažím, jak chci,není to ono.“
„Protože to děláš jen proto, že se to od tebe očekává. Že máš dojem, že musíš.“ Miládka se zatvářila vážně.
„Zkus se zaměřit víc na to, v čem vidíš smysl. Aby to,co děláš a jak se projevuješ, vycházelo opravdu z tebe.“
„Když já mám pořád strach, co tomu řeknou lidi. Asi je to hloupost, ale já si prostě nemůžu pomoct.“ Řekla si to spíš pro sebe.
„Zkusíme s tím něco udělat. Pro začátek si zkus uvědomit, jestli to, co momentálně děláš, má pro tebe doopravdy nějaký smysl. Nebo to děláš jen proto, abys měla peníze. Nebo aby byla rodina spokojená. Nebo aby tě lidi nepomluvili. Pak tě to, co děláš bude i naplňovat. A nejen vyčerpávat.
