Vítězství?

Boží mlýny prý melou strašlivě, ale opravdu strašlivě pomalu, ale jistě. Někdy je hodně těžké dočkat se, až se nějaké spravedlnosti domelou. Může to trvat roky, desetiletí. Jejich soukolí ale mele neúprosně. A nejde zastavit.

Seděla v parku před soudní budovou. Několik důchodců a maminek s malými dětmi tu krmilo holuby. Pozorovala to a vzpomínala, jak ti její výrostci byli malí. Nosila taky po kapsách zbytky starého pečiva, aby je naházeli v parku ptactvu. Teď se o ně přichází soudit. O vlastní děti!

Pohled na hodiny na vížce soudní budovy. Nejvyšší čas! Zvedla se a vešla mohutnou branou do úctyhodně působícího paláce. Prohlídka osobního zavazadla, průchod rámem. Proti tomu, co ji čeká za chvíli, to v podstatě žádný zásah do soukromí ani není.

Nebylo to vydařené manželství. Žil si vlastně celou dobu po svém, na ni ani na děti se neohlížel. Stačí, že chodí do práce a nosí domů peníze. Víc pro svoji rodinu obětovat nehodlal. Večery trávil s kamarády, později i v dámské společnosti. Na společné dovolené spolu nejezdili. S kočárkem byl venku jednou, když potřebovala doma dodělat diplomku, pro malou došel do školky taky jednou, když její máma ležela doma s vysokou horečkou. Úkoly s dětmi zásadně nepsal, to byla její práce. Táhla to všechno sama. Už vlastně přestala doufat, že se to spraví, ale rozvádět se nechtěla. Nový vztah neplánovala a děti přece tátu potřebují. Na nějaké plány do budoucna ani neměla energii. Být sama na dvě děti, chodit do práce, postarat se o všechno, to jednoho pořádně vysílí. Volný čas, to pro ni bylo cosi z úplně jiného světa. Několikrát mu přišla na nevěru. Neřešila to. Neměla na to sílu. Pak se náhodou dozvěděla o tom, že jeho momentální milenka je těhotná. To jí dodalo energii k rozhodnutí.

Všechno chtěla řešit rychle a co nejméně bolestně pro všechny zúčastněné. To se jí rozhodně nemělo podařit. Zatím o tom ale neměla tušení. S pomocí kamarádky si sehnala podnájem malého bytu daleko od místa bydliště. Věděla, že o byt se budou dlouho soudit a chtěla být v klidu. V novém bydlišti si našla práci. S dětmi o všem mluvila. Stěhovat do takové dálky se jim příliš nechtělo, pro ni ale neexistovalo v tu chvíli jiné řešení. Ve svojí původní rodině oporu nenašla a tak se o sebe musela postarat sama. Cesta zpátky už pro ni zkrátka byla zavřená.

Odstěhovala se a odstartoval soudní proces. Na ničem nebylo možné se vzájemně dohodnout, všechno se dlouze zkoumalo s pomocí soudních znalců. Pře se táhla a provázela ji spousta intrik, podvodů a lží. Bylo to vysilující, ponižující, depresivní. Děti byly zneužívány jako pouhé věci, nástroje pomsty. Dnes má dojít k definitivnímu rozhodnutí. Ona cítila, že rozhodnuto je v podstatě dávno. Děti prý získá ten, u koho budou mít lepší podmínky pro své dospívání. Jsou už skoro dospělé, ale rodiče ještě potřebují. Ona má jako žena, která se dlouho o děti starala, míň peněz. Navíc má horší rodinné zázemí v původní rodině. Vlastního bytu se právě vzdala a hodlá znovu začínat v podnájmu, čili v nejistotě, v cizím městě, v cizím prostředí. V úvahu soud bude samozřejmě brát také názor dětí.

Zhluboka se nadechla a vyšla po schodišti do druhého patra. Děti tam už byly. Nedokázaly se na ni ani podívat. Dcera to nevydržela a po chvíli se rozplakala. Právníci, soudkyně, sociální pracovnice. Jsou v dobrých rukou státního aparátu. Toužila být někde daleko v lese. Být v klidu, jen sama se sebou. Věděla, že se o děti dlouhodobě starat neumí. Nikdy se o to ani nepokoušel. Doufala, že to prostě nevydrží.

Věřila, že energie, kterou do svých dětí investovala, i když jako ostatně všichni rodiče, dělala leckdy chyby, které by teď nejraději vzala zpátky, se musí někde vrátit. Věděla, že do svých dětí vložila mnoho dobrého a to se nemůže jen tak ztratit. Věřila prostě v jejich pevný vzájemný vztah.  V daném momentě se mýlila.

Stála v soudní síni sama proti všem těm právníkům a sociálním a soudním pracovnicím nebo si aspoň tak připadala. Chtěla ale svým dětem dát možnost veřejně se vyjádřit. Chtěla vědět, jak pevný vztah si spolu vytvořili. Oba u soudu tvrdili, že chtějí být s tátou a jeho novou přítelkyní. To ostatně po celou dobu tvrdili i jí, ale ona to odmítala slyšet. Soud skončil. Její děti si odváděl domů pro ni už cizí mužský. Soudkyně i sociální pracovnice se na ni dívaly jako na krkavčí matku, aspoň ona to tak viděla. Tak chutná, vypadá a voní typická prohra.

Uplynulo deset, možná patnáct let.Po celou tu dobu se vzdělávala, sportovala, usilovně na sobě pracovala. Měla na to spoustu energie. Stala se babičkou. Její děti si prožily svoje prohry, svoje vztahy, svoje zklamání. Včetně toho, že představa soužití s jejich otcem a jeho přítelkyní nebyla právě tím, co jim ve chvíli rozchodu rodičů sliboval. Nějaký čas k sobě hledali cestu zpátky. Byla to cesta u každého z nich jinak dlouhá a jinak složitá, ale stála za to. Věděli, že u ní najdou kdykoli zázemí a pomoc. A Jejich vztah byl založený na vzájemném respektu a svobodě. Bez nátlaků a citového vydírání, leckdy nejpatrnějšího právě o Vánocích.

Mnohokrát pak přemýšlela o tom, jestli to tenkrát u toho soudu vlastně prohrála. Jednu bitvu jistě. Ale jedná se o to vyhrát, prohrát, nebo mít radost z férové hry? S protihráčem, který hraje čestně, bývá radost i prohrát. A naopak, jaký je to požitek z výhry získané s pomocí lží, intrik a podrazů?