Vánoční příběh

Seděla nebo se spíš válela na svém kavalci a tupě zírala z okna. Bylo z něj vidět šedivé depresivní prosincové nebe a kus protější ošklivé zdi. Ještě šedesát dní! Neví, jestli se na ten den má těšit nebo se ho spíš bát. Tady plynou dny jeden jako druhý a tam venku na ni čeká hodně náročných věcí k řešení. Radši na to nemyslet. Nemyslet! Ono se to těžko řekne, když není čím zaměstnávat hlavu, jen dny tupě plynou jako na zatraceně pomalém běžícím pásu.

Neměla s nimi tenkrát do toho krámku vůbec lézt. To bylo pořád řečí, ty jsi jak z kozy duch, ty se tím mrňavým okýnkem protáhneš. Oni čekali venku a půlka se jich zdejchla, když uslyšeli  fízláckou houkačku. Ještě stihli pobrat všechno, co jim tím zatraceným okýnkem podávala. Kdyby se tím perníkem, co si za ně nakoupili, zřídili k smrti! Nic lepšího by jim nepřála. Jí ale chytili, vylézt už nestihla. Navíc se pokoušela prát, i když jí bylo jasný, že na tolik chlupatejch nemá fakt žádnou šanci. A měla podmínku za neplacení alimentů na Péťu, takže to vyfasovala natvrdo. Taky ji při jedné šťáře vyhmátli v tom bytě, kde se vařilo, to jí určitě nepomohlo. Z pochmurných úvah ji vytrhl známý zvuk kroků po vězeňské chodbě. Ani se nestačila pokusit tipnout si, které z bachařek ty kroky patří, když se ozval kovový zvuk odemykaných dveří.

„Pátková, pojď se mnou.“ Tlustá Blažena. A její hlas zněl poněkud méně nepříjemně než jindy. Nebo se jí to jen zdálo?

Jejich kroky duněly pustou chodbou. Ani jedné z nich zřejmě nebylo do řeči. Neptala se, co je důvodem tohohle nenadálého vytržení ze stereotypu zdejších dní. Jejich cesta končila v kanceláři Starý. I Stará na ni po povinném formálním hlášení vyvalila ty svoje bulvy poněkud méně nepříjemně než bylo ve zdejším ústavě zvykem.

„Kdy jste naposledy viděla toho svýho, Pátková?“

Tak takováhle úvaha byla na ni moc vysoký level.

„Před tou vloupačkou?“ Kývla hlavou.

„Jak dlouho před ní?“ Zvažovala, jestli má něco zatloukat. Ale co, svoje už si skoro odseděla a on v tom tenkrát fakt nejel. Ne proto, že by byl tak svatej, ale proto, že spolu už dobrý dva roky nebyli.Péťa už byl v tý době svěřenej do péče starý tety Madly a strejdy Karla.

„Nejmíň dva roky před ní.“

„Takže ty jsi svýho drahýho neviděla dobrých pět let, pokud se nemýlím.“ Stará měla fakt postřeh. Podala jí jakýsi papír. „Přečti si to.“

Civěla na písmenka na bílém papíru s jakýmsi razítkem a neměla šajn, o čem se tu píše. Její pozornost ulpěla na slovech exekutor, výživné a částce devadesát šest tisíc korun. Nejdřív si myslela, že se jedná o Péťu. Ale na toho jí přece peníze pravidelně strhávali a tetě a strejdovi je posílali. Pak se trochu vzpamatovala a zrak jí padl i na jméno dítěte : Marie Štědrá. To jméno jí absolutně nic neříkalo. Hlava, zaseklá ve stereotypních úvahách zdejších zdí, se pomalu dostávala do potřebných obrátek. Ajnštajn teda nikdy nebyla, ale tohle nedává žádnej smysl! Proč chtějí alimenty na tohle dítě po ní, když ani neví, že tahle holka existuje?

Stará trpělivě čekala, až jí dojde všechno, co se do její tupý hlavy vejde. Pak se k ní natáhla přes stůl a vzala jí papír z ruky. Ten tvůj, Pátková, si za tu dobu našel jinoum udělal jí dítě a stihli se mezitím dokonce i ve zlým rozejít. Platit na tu malou se mu nechce, práci nemá a nemá ani důvod si ji shánět a máma tý malý zřejmě shání peníze, jak se dá. A protože vy dva, ty a Pátek, jste se jaksi za ty roky nezvládli rozvést, jeho dluhy jsou i tvými dluhy. A ta paní má právně nárok je po tobě vymáhat.

Tupě zírala před sebe. Začala se pomalu klátit ze strany na stranu. Ještě je tady a venkovní svět ji už vtahuje svými neúprosnými chapadly. Pak dostala záchvat zuřivosti. Začala bušit pěstmi do židle, na které dosud jen tupě seděla, řvát sprosťárny a pokusila se i kopat do stolu, za nímž dřepěla pořád klidně Stará. Bláža jí popadla a upozornila, že jestli se neuklidní, skončí na samotce. Pak ji odvedla zpátky na celu. Asi vyfasovala něco na uklidnění, protože všechno ten den vnímala jaksi zdálky.

Druhý den si s ní přišla popovídat nějaká cvokařka a taky sociální pracovnice. Vysvětlily jí, že právně ta ženská má nárok na její peníze, první , které v životě poctivě vydělala! A nejen to. Že by jí mohla těch šestadevadesát tisíc ještě pár let splácet, pokud bude mít z čeho. Jediná cesta prý by mohla být, napsat slušně té mamině dopis a vylíčit jí v něm svoji situaci. A potom doufat, že to je slušná a soucitná ženská. Že prý jí se sepsáním dopisu pomůžou. Souhlasila. Ani ho nečetla, když jí jej dávaly podepsat.

Vrátila se z pracáku, Marušku vyzvedla od babičky. Do školky ji nevzali, když nemá práci a na soukromou školku nemá. Holčička si pomalu zouvala botičky, její mamka otevřela úřední obálku s razítkem exekuční kanceláře. Přečetla pomalu a pozorně dopis s podpisem Alžběta Pátková, psaný roztřeseným, jakoby dětským písmem. Maruška v bačkůrkách přišla za ní z předsíně. „ Já mám hroznej hlad! Hlad jako vlk, co sněd Karkulku. Ale já nebudu papat Karkulku, já si dám tu buchtu, co nám dala s sebou babička!“ Usmála se a otevřela plastovou krabičku s bábovkou. Nakrájela ji na několik kousků a jeden holčičce podala. Ta si nacpala plnou pusu a nechala svoji mámu v klidu nechat běžet myšlenky. Tak alimentů na malou se asi těžko dočká. Ale tak špatně, aby ruinovala tuhle už takhle nešťastnou ženskou, na tom zase nejsou. Práci si najde, to je jen otázka času. Dobrou účetní přijmou všude rádi. Neměla si s ním tenkrát nic začínat. Prý chudák osamělý otec s chlapečkem! Kdyby to dítě mělo hodnou tetu, vzal by si ho k sobě od tety a strejdy. Rozvede se a budou žít, jako šťastná rodina! A ona mu to všechno věřila! Jako kdyby ho neznala! Chodili spolu do jedné školy, on byl o dva roky starší a vždycky frajer. Ze všeho se nějak vykroutil. Jeho máma měla víc dluhů než vlasů na hlavě, ale oblečený byl vždycky jako z módního žurnálu!

Povzdechla si. Ta Pátková si za to určitě taky může sama, ale kdo z nás nikdy nechyboval? Pomalu, ale jistě, ty peníze připisovala k seznamu svých životních ztrát