Užitečná rada

Asi každý člověk touží po klidném partnerském vztahu, v němž se oba vzájemně respektují, vnímají svoje potřeby, naslouchají tomu druhému. Málokomu se ale takový vztah skutečně v reálu podaří. Proč?

Usrkla čaj z keramického hrníčku a křečovitě se napřímila v černém koženém křesle. V očích se jí leskly slzy. „Víš, my už se snad doma ani normálně nebavíme. Jenom na sebe křičíme a hádáme se. A nejhorší na tom je, že se s tím ani nemůžu nikomu svěřit. Žádná z mých kamarádek mi to totiž neuvěří. Všechny si myslí, jakého mám doma báječného chlapa. Citlivý, vnímavý, děti má rád. Nikdo neví, že dokáže být i pěkně krutý. Slovem tedy zvládá zamířit velmi přesně a vždycky se trefí do toho nejcitlivějšího místa.“ Sáhla do balíčku pro papírový kapesník a vysmrkala se.
Měly asi půlhodinovou pauzu do příjezdu dalšího klienta. Původně si chtěla pročíst jeho složku, ale tohle bylo teď, zdá se, důležitější. Její mladší kolegyně nastoupila čerstvě po mateřské a řeší doma partnerskou krizi. Vánoce jsou, jako ostatně vždycky, jejím katalyzátorem.
„Víš, já mám pocit, že se mi nic, ale vůbec nic nedaří. Děti jsou ve školce pořád nemocné. Já pak pospíchám domů, abych vysvobodila babičku, která je hlídá, co nejdřív. Tady mi pak narůstají nedodělané resty. Doma nemám tak precizně nachystáno, jako to mívala jeho máma, když byl malý.  Cukroví jsem připálila, protože jsem usnula únavou třicet vteřin poté, co jsem je dala do trouby. Doma máme binec, protože nemocné děti se musí něčím zabavit, a tak vystřihují, lepí, malují. Všude jsou kostičky z Lega. Nábytek je upatlaný. Včera jsem odřela auto při parkování. Nic vážného, ale bude to stát pár tisíc. Nikdy nemá teplou večeři. Já jsem unavená, vzteklá a neupravená. Kdyby se mi dařilo aspoň něco! Aspoň jedna jediná věc!“
Slzy se jí řinuly z očí. Co jí na tohle říct? Že jsme si to prožily všechny? Že je možná Jonáš rochu rozmazlený od svojí maminky? To jí ale v daném rozpoložení moc nepomůže. Svraštila obočí. To dělávala vždycky, když se na něco usilovně soustředila.
„Ty, víš co? Jak reaguješ na jeho výčitky?“
„Snažím se hájit. Jenže poslední dobou mám pocit, že prostě už nemám jak.“
Položila svůj hrneček před sebe na nízký stolek. „Tak se nebraň. Přiznej, že se ti nedaří. Že potřebuješ pomoc. Nemusíš být přece superžena, supermatka, superhospodyně atakdále. Jonáš je citlivý a vnímavý mužský, který je schopen a ochoten pomáhat. V tom mají všechny tvoje kamarádky pravdu. Nemusíš mu dokazovat, jak jsi dobrá. Jsi jenom člověk a máš nárok přiznat, že něco nezvládáš, že je toho na tebe moc. Přiznej, že se mu momentálně daří. Že je spolehlivý táta, vnímavý manžel. Oceň ho. Ale hlavně s ním PŘESTAŇ BOJOVAT. Tuhle válku totiž nikdo z vás nemá šanci vyhrát. Tam budete poražení všichni, ale nejvíc vaše děti.“
Vyvalila na ni oči překvapením. Takhle ubrečená by byla možná i trochu legrační. Spíš tragikomická.
„Tak to mě teda vážně nenapadlo!“ Vykřikla. „ Že je to takhle jednoduché! Nojo, ale kdo ocení mně?“
Usmála se na ni. „Ty žádné ocenění přece nepotřebuješ. Ty moc dobře víš, že jsi dobrá v práci i po tak dlouhé pauze. Že se vzorně staráš o děti, že se jim snažíš udělat krásné Vánoce, i když jsou momentálně trochu nemocné. To děti bývají, když nastoupí do kolektivu. A mimochodem pečeš moc dobré cukroví.“ Usmála se a vzala si z talířku kakaový oválek. Pak pokračovala dál: „Ten, kdo má víc sebedůvěry, si může dovolit přiznat, že chybuje. Že nezvládá úplně všechno. Podpoří tím toho, který si věří míň. Tím peskováním a napadáním si vlastně říká o tvoji pozornost, energii, pochopení,uznání. Když mu tohle poskytneš, nastolíte tím pro oba tak potřebné příměří. A můžete pak oslavit aspoň Silvestr a Nový rok v klidu a bez hádek, když se vám to na Vánoce nepodařilo.

Ještě jednou se vysmrkala a naklonila se nad umyvadlem, aby si opravila make up. Bylo to potřeba, dost utrpěl tím výbuchem.
„Jo a asi jsem ti ve výčtu ocenění zapomněla uvést, že ti to sluší.“
Vybuchly obě, tentokrát smíchem. Nechala ji v klidu upravovat exteriér a zmizela v kuchyňce s oběma dopitými hrníčky.