...aneb volný popis jednoho z mnoha příběhů "podivné" péče o děti, inspirovaný několika případy, které se skutečně staly.
Žakelína sedí na bobku a hryže si vztekle pěst. Už aby jí bylo osmnáct! Ještě deset let! To je v jejím věku celá věčnost! Naházela jí sem nejmíň dvacatery boty! Prý aby je vyčistila. Práce jí nevadí, pokud ji někdo o danou činnost slušně poprosí. Ale ona s ní smýkala, řvala na ni jako pominutá a pak ji tu zamkla s botami a čistícími proprietami. Normálně u nich nikomu špinavé boty nevadí, to jen teď už nevěděla, jak ji ponížit. Popadla kartáč, aby to měla za sebou. Stejně tomu neuteče, tak se do toho dá radši hned. Slzy si utřela do rukávu a pak po kapsách chvíli marně hledala kapesník. Nenašla ho. Vysmrkala se tedy do flanelového hadru na leštění.
Máma je až po uši v dluzích, v tom je ten problém. A vztek za svoji neutěšenou situaci si vylévá na ní. Za tu krátkou dobu, co je na světě, už zažila nejmíň deset strejdů a každý od nich brzy utekl. Nebo se oni stěhovali od něj. Někdy se krátce na to narodil další sourozenec. Už jsou doma čtyři a s tímhle kamarádem z mokré čtvrti, co tu u nich teď bydlí, tu každou chvíli může být další mimino. A kdo je bude hlídat? No přece ona!
Máma chodí ráno brzy roznášet letáky. To ji pak vzbudí, aby hlídala mrňata. Nebo jí vrazí do ruky takovou tu tašku na kolečkách a vyšle ji do ulic. To už ale nedělá od té doby, co ji někdo udal na sociálce. Možná, že to byla paní učitelka. Paní učitelka je moc hodná, ale vadí jí, když někdo nechodí do školy nebo nemá v pořádku věci. A Žakelína do školy někdy nejde. Nemůže, protože máma potřebuje, aby někdo hlídal mrňata, když ráno roznáší letáky. A taky chodí ráno často do školy pozdě, protože vodí do školky Fandu. A Fanda se vzteká a nechce se převlékat a ona to potom do školy nestihne včas. A taky jí Fanda vyndavá věci z batohu a z penálu. A paní učitelka potom ve škole nechápe, že penál je prázdný a knížky počmárané nebo upatlané od čokolády. Jednou Žakelína zůstala s jedním strejdou sama doma a on na ni sahal, hrozně funěl a byl sprostej. Utekla mu a zamkla se na záchodě a on jí přes dveře celou dlouhou dobu, než přišla máma domů, vyhrožoval, že jestli to řekne, že něco zažije. Neřekla to. Stejně by jí to nepomohlo. Máma by jí to totiž stejně nevěřila. Řekla by, že si to Žakelína vymyslela proto, aby byli s mámou zase sami. Ale to si Žakelína nepřeje, to pak mívá máma ty svoje nálady. Jednou ji třeba zavřela přes noc do sklepa, kde jsou netopýři, myši a pavouci. Myší se Žakelína nebojí, ale netopýři se prý zamotávají do vlasů a Žakelína je má dlouhé. A pavouky taky nesnáší. Jsou hnusní a koušou! Ječela tam v tom sklípku až do ochraptění, ale nebylo jí to tenkrát stejně nic platné. Kdyby jí tam nechala máma aspoň rozsvíceno! Ale to ona ne. Musela tam být celou noc potmě.
Najednou sebou trhla leknutím. Domovní zvonek řval jako siréna a sousedovic Kendy ještě víc. Kendy je pes. Vlčák. Vlastně je to její jediný opravdový kamarád, protože děti se jí smějí, že nemá mobil a takový ty hadry, co mají jinak všichni kromě ní. A taky že nemají doma auto a nejezdí na dovolenou k moři. Vlastně nejezdí na dovolenou vůbec nikam, když mají ty dluhy. Máma roznáší ty letáky a ona hlídá zatím mrňata.
Přes dveře slyší ženský hlas a mámu, jak tomu hlasu odpovídá. Přestala šudlat kartáčem, aby líp slyšela. Mluvily o ní. Jestli prý ji máma posílá do školy. Máma se vymlouvala, že bývá často nemocná. Nemocná! Naposledy byla nastydlá ještě ve školce!
Pak uslyšela, jak rachotí klíč v zámku. Máma vysvětlovala té ženské, co jí patřil ten hlas, že ji musela zamknout, že se prý hrozně vztekala a ona, jako máma, že prý měla strach, aby neublížila mrňatům. Taková lež! Jednak kdyby měla máma takový strach, nenechávala by jí tu s mrňaty kolikrát celý den od rána do večera. Vždycky se o ně dovedla postarat. Dovedla je i nakrmit, když bylo zrovna čím. A sem ji máma hodila a házela za ní boty a kartáče. Jedním kartáčem jí trefila do čela. Zrovna uprostřed má bouli jako husí vejce.
Ta paní poslala mámu pryč, že jako s ní se Žakelinou, chce mluvit o samotě. Vyptávala se jí na hodně věcí. Žakelína musela uznat, že toho ta paní už beztak dost věděla. Prý už mluvila s paní učitelkou a se sousedy. Prohlížela si taky tu zbrusu novou bouli uprostřed Žakelínina čela i ty modřiny z minulého týdne, kdy ji máma honila po dvorku se šňůrou od žehličky v jedné ruce a se žehličkou v druhé. Nakonec ji dohonila a tou šňůrou ji sešvihala holé nohy i ruce. A jestli by prý ona, to jako Žakelína, nechtěla jít bydlet do dětského domova. Že prý tam bydlí takové děti jako ona, že prý dokonce spí každý ve své posteli! To Žakelína spí v posteli s Fandou, protože jednak doma tolik postelí nemají a jednak by na tolik postelí ani neměli dost místa. Že prý by mohla chodit do té samé školy a dokonce po vyučování chodit na tanečky a na keramiku! Na to máma nikdy neměla peníze. Neměla je ani na obědy ve školní jídelně, takže Žakelína často obědvala rohlíky. A že prý děti z děcáku jezdí o prázdninách k moři do Chorvatska. Žakelína byla zatím nejdál s mámou ve městě, když jela něco vyřizovat na pracák a musela vzít mrňata s sebou, aby jí je Žakelína pohlídala.
Co na to říct? Za dveřmi slyšela, jak máma strašně naříká. „Holčička moje zlatááá!“ Kvílela, až Kendy na sousedovic dvoře vyl jako divý. Tak tohle od mámy ještě nikdy neslyšela! Teď se rozeřvala na celé kolo i Žakelína: „Nemůžu do děcáku, moje maminka by byla smutná! A kdo by jí tu pomáhal s mrňaty?“
