"Prožíváme-li delší dobu idylu, přestáváme ji vnímat a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás vyhodil na chvilku na mráz." Tolik slova doktora Vlacha z Jirotkova románu Saturnin.
Někdy vám ani vysokoškolské vzdělání a fůra let životní praxe nepomohou. Prostě musíte vyhledat pomoc někoho jiného s kvalifikací na jiné věci. Třeba když potřebujete přestěhovat pár fakticky těžkých věcí. Nebo zapojit sporák.
A dostane se vám nejen praktické pomoci, kterou jste potřebovali, ale odnesete si i trochu toho poznání.
Žila byla jedna stará a pro mnohé asi i chudá učitelka s manželem, kteří se rozhodli přestěhovat do příhodnějších podmínek k bydlení. Starý byt byl ve druhém patře bez výtahu, nový zrovna tak. Obě schodiště se kroutila jako hadi, oba zmínění stěhující se nebyli zrovna životní praktici a kulturisti byli tak leda v ilegalitě. Po střízlivém a racionálním zhodnocení své situace se odhodlali zajít si pro pomoc do nedaleké ubytovny, jež nesla jako mnohé jiné hrdý název penzion. Usoudili, že budou pro zdar celé stěhovací akce potřebovat dva až tři silné chlapy. Byli skeptičtí, že někoho takového vůbec seženou. Představa pátečního odpoledne zalitého sluncem je pro mnohé z obyvatel ubytovny určitě jiná než vláčet do schodů cizí skříně těžké jako cent. Ale zkusili to. Předem jeětě dlužno podotknout, že ona stará nerudná učitelka neměla o obyvatelích ubytovny valného mínění. A měla pro to i své důvody. Často vypili víc než je zdrávo a zelený čaj to právě nebyl. Nad ránem se pak pod jejím oknem hlasitě poprali, pohádali nebo si naopak v návalu náhlé lásky k bližnímu svému halasně zapěli nějakou velmi emotivní a procítěnou píseň, jež zdá se, neměla konce. Zkrátka spát při otevřeném okně bylo vzhledem k blízkosti zmíněného ubytovacího zařízení dosti riskantním podnikem.
Vešli dovnitř dveřmi zatlučenými deskami z překližky místo skleněných výplní. Chodba byla tmavá, páchnoucí nejvíc cigaretovým dýmem s příměsí chudoby a beznaděje. Bylo poledne. Polovina místních ještě spala, část si v kuchyňce právě vařila ranní vyprošťovací kávu a halasně se o čemsi dohadovala. Někteří z obyvatel byli určitě kdesi v práci, abychom byli úplní. Jen starý děda Mazánek seděl před televizní obrazovkou a sledoval přenos z fotbalového utkání kohosi s kýmsi. Kolem se hemžilo neurčité množství koček všech barev. Sdělili dědovi, co by potřebovali. Děda se obrátil otevřenými dveřmi směrem ke kuchyňce a zavolal: "Chlapi, kdo si chce vydělat na pivo? " Halas v kuchyňce se ztišil a osazenstvo obrátilo pozornost k těm dvěma. Ti stručně a k věci oznámili, co potřebujíí a co za to jsou ochotni nabídnout. Jeden z místních se celé věci ujal a slíbil, že chlapy sežene. Ještě si vzájemně vyměnili telefonní čísla a rozešli se každý po svém. Dohodli se, že na druhý den po poledni oba stěhující se zavolají, chlapi se zvednou z pelechů a za deset minut jsou na místě stěhovací akce.
Asi hodinu před začátkem stěhování, ve chvíli, kdy paní učitelka s manželem balili asi stopadesátoupátou krabici plnou těžkých knih, uslyšeli klepání na dveře. Když je otevřeli, stál za nimi mladík pankerského vzezření, jestli se jako bude stěhovat. Přitakali a zopakovali včerejší úmluvu o telefonátu. "Ale já jsem navíc a jsem mladej a unesu toho nejvíc. Oni než se rozhýbou!" Vysvětloval své nesporné přednosti. Co s ním? Vzali ho taky. Aspoň budou dřív hotovi. A pak to celé vypuklo. Na zavolání dorazili čtyři chlapi. Ten mladý pankerského vzezření a tři starší. Činili se, seč mohli a za dvě hodiny byl zmatek z jednoho bytu přetransportován do druhého. Chlapi dostali dohodnutou finanční odměnu a nádavkem pořádného turka v narychlo exhumovaných hrníčcích, kterého všichni účastníci akce vypili společně na zahrádce před domem. Předjarní sluníčko mile hřálo a chlapi se rozvyprávěli. Najít práci není v dnešní době pro člověka bez vzdělání nejlehčí záležitost. A často také pokud ji najdou, nebývá posléze zaplacená. Na hypotéku mohou při nepravidelných příjmech zapomenout, podnájmy jsou drahé a tak musí vzít zavděk pokojem na ubytovně a halasnými sobě podobnými spolubydlícími. Depresivní prostředí spojené s permanentním nedostatkem financí, jednotvárně se vlekoucí dny na posteli s rozsvícenou televizní obrazovkou a večery v levné hospodě při pivu a žlutohnědém mazlavém "ozónu" , to je jejich současný svět. Nedokážou z něj sami vystoupit, změnit jej. Je to jako bludný kruh, z nějž bez cizí pomoci nelze najít úniku. A často ani s cizí pomocí.
A tak pisatelku těchto řádků napadlo : Nežije každý z nás tak trochu v nějaké své "ubytovně"? Není to bůhvíco, ale co už s tím? Čekáme, až nás Někdo nebo Něco z té naší začouzené a depresivní ubytovny vysvobodí: princ na bílém koni, výhra v loterii, zázrak. Přejme si jej. Zadejme sami sobě inzerát, v čem bychom potřebovali změnu. Ona se dostaví. Věřte mi. A ani nemusíte pro její uskutečnění x krát přeposílat odkaz na tento článek. Ačkoli...vlastně... Proč ne?
