O návštěvě naší metropole z pohledu jednoho ruského turisty. Nebo dobyvatele? Odpoví si už každý podle svého.
Žeňka seděl na balkóně jednoho pražského hotelu a díval se na usínající den v tom krásném starobylém městě. Mladí se šli někam pobavit, ale on už na nějaké popíjení nemá věk. Vždyť mu bude letos na podzim sedmdesát!
Žeňa seděl a vzpomínal na to, jak je sem poslali před skoro padesáti lety, do neznámé země, do neznámého města, aby tu „sdělali parjadok“. Když jejich kolony opustily pražské letiště, čekal je ohromný šok. Ti lidé je nevítali! Neviděli v nich osvoboditele. Ženské plakaly, chlapi hrozili pěstmi, ti méně stateční se za nimi jen nenávistně dívali. Všude na zdech byly jakési nápisy latinkou, které většina Žeňových kamarádů nedokázala přečíst. Žeňa byl ale přemýšlivý a latinku se naučil. Nebylo mu to ale k ničemu, protože slovům po jejich přečtení stejně nerozuměl. Snad jen české slovo SVOBODA bylo podobné ruskému svabóda. Nikdo z Žeňových kamarádů, ba dokonce ani on sám, nevěděli, jak dlouho tahle jejich mise potrvá. Žeňa sám tu skejsl na čtyři roky nedaleko Prahy, v Milovicích a pak kdesi v lesích u Mimoně. Režim v kasárnách byl přísný, vycházky neexistovaly, stromy v okolí kasáren byly do výšky dvou metrů nabílené, aby každý, kdo by se snad chtěl odtud třeba na pár hodin nepozorovaně vzdálit, byl snadno k nalezení. Zajít s místními na pár stakanů vodky bylo nemožné. Ačkoli přece!
Někdy v polovině českého pobytu je naložili do autobusu a odvezli je na jedno panelové sídliště. Měli tu pomáhat stavět byty pro sovětské občany. Několik kamarádů mělo s sebou fotoaparáty a taková malá rádia, které se jim podařili na stavbě českým dělníkům prodat za ty jejich koruny. Pak se s nimi nepozorovaně ztratili do nedaleké hospody, kde utržené koruny velmi rychle prolili hrdlem. Čas jim přitom mile ubíhal, takže se k odjezdu poněkud opozdili. Děžurní to ale zjistili a čekalo se na ně. Když se vrátili, čekalo je pořádných pár facek a pár dní v báni. Draze vykoupená vycházka! Co ale bylo tenkrát horší, všichni kluci v autobusu se tenkrát těšili, že s nimi řidič projede Prahu, aby viděli, jak to město vůbec vypadá . Žeňa pocházel z Vladivostoku, takže to pro něj byla doopravdy exotika. Jenže vzhledem k tomu, že se takhle kvůli těm provinilcům zdrželi, jeli zase rovnou do kasáren neviděli nic. Marně tenkrát všichni v autobusu toužebně skandovali: Na Prágu! Na Prágu! Když je vzali na stavbu příště, dali si všichni na nějaké podobné vycházky pozor sami. Do Prahy je pak řidič odvezl, projel s nimi kolem Pražského hradu, po Václavském náměstí a taky po Nuselském mostě s výhledem na panoráma města. Nikdo ale nesměl z autobusu ven, všichni seděli uvnitř a jen se dívali.
Teprve dnes Žeňa všechny ty stavby viděl, prošel se po starém městě, i vodku tu ochutnal, piva popil. Jen škoda, že mu už nohy tolik neslouží, prohlédl by si toho ještě víc, když teď může. Syn se snachou jsou hodní, že ho sem na stará kolena vzali. Nedaří se jim špatně a jsou dobře vychovaní, na starého tátu si vzpomněli. Inu, je jiná doba, ale rodiče je třeba ctít.
Náhle zavanul chladný vítr a Žeňou otřásl chlad. Ani bývalý sovětský voják už není tak otužilý, když se mu kvapem blíží sedmdesátka. A bylo by škoda nastydnout, zítra je čeká Konopiště a Kutná Hora. Jak to měl tenkrát blízko! A zítra už to všechno konečně uvidí jinak než z jedoucího transportéru.
