...aneb malé "třídní foto", tedy popis toho, co musí český učitel v průměrné třídě zvládnout za dopoledne. Připočtěme k tomu dvě až tři hodiny odpoledne u počítače nad administrativní prací a pár hodin týdně na schůzích.
Alena nebyla za katedrou žádným nováčkem. Za svoji víc než třicetiletou praxi už leccos zažila a měla dojem, že ji téměř nic nerozhází. Jedním z posledních ran její sebejistotě zasadila inkluze. Od září je zodpovědná za třídu prvňáčků. Malých dětí s různými návyky i zlozvyky z rodin, které po dobu čtyř společně prožitých dopoledních hodin má usměrnit tak, aby byli schopni společně se naučit číst, psát, počítat, ale hlavně spolupracovat a žít ve společenství, které si nevybrali, ale přesto bude po následujících devět let jejich smečkou.
Tak kohopak tu mezi těmi dvaceti studentíky máme?
Hlavním oříškem je Fanda, kterému diagnostikovali Aspergerův syndrom. Fanda nerozumí žertům a žertíkům, má rád vše na svém místě a velmi lpí na zaběhaných věcech. Alena se s ním proto už chodila seznamovat půl roku před jeho vstupem do školy do mateřinky, aby si na sebe vzájemně zvykli. Navíc Fanda docházel do školy po dohodě s jeho rodiči už v posledním srpnovém týdnu, aby si na nové prostředí přivykl i on. Dostal také hodnou paní asistentku, paní, která měla sama problematické dítě a tak věděla, co taková situace obnáší. Přesto pro něj i pro jeho okolí byl první školní den tvrdým oříškem. Fanda se bál. Bál se spousty dětí, jejich rodičů, zvuku školního zvonku. Není divu, že dostal záchvat a slavnostní řeč paní starostky a pana ředitele doslova proječel. To bylo důvodem, aby některé ultras mezi maminkami Fandových spolužáků začaly brojit proti tomu, aby fanda třídu, kde budou jejich robátka, navštěvoval. Možná je lze i do jisté míry chápat.
Alena udělala všechno proto, aby situaci zmírnila a ulehčila tak Fandovi a jeho rodičům jejich už beztak dost těžkou situaci.
Jenže v první třídě nebyl jen Fanda. Byl tu taky Tadeáš, kluk s poruchou pozornosti, který nevydržel ani na vteřinu v klidu a zaujmout ho čímkoli bylo téměř nemožné. Když na něj někdo mluvil, aniž by ho vzal přitom za ramena a natočil ho k sobě tak, aby se vzájemně dívali do očí, mluvil marně. Tadeáš prostě nevnímal. Podobným případem byl i Tedík. Tedík nevnímal taky, jen byl klidnější, takže to míň rušilo. Tadeáš i Tedík Fandu nedráždili. Pokud se Fandovi věnovala paní asistentka a těm dvěma Alena, bylo všechno v pořádku.
Jenže tu bylo i dalších sedmnáct prvňáčků.
Lukáš s Jardou byli správní uličníci. Frajeři zvyklí na to, že se doma všechno točí kolem nich. A ti Fandu doslova provokovali. Pokud u něj nevyvolali alespoň jeden záchvat za dopoledne, neměli pocit vydařeného dne. To potom Alena místo vyučování krotila ječícího Fandu a potom se snažila nějak výchovně působit na ty dva provokatéry, aby nežádoucí dráždění nebohého Fandy víckrát neopakovali. Většinou s mizivým úspěchem, druhý den se všechno opakovalo nanovo.
Ostatní děti byly různé: uplakané holčičky, zvyklé, že když zaslzí, jejich okolí jim ustoupí. Urážející se kluk, který když se mu něco nelíbí , nafoukne se a přestává komunikovat. Ubrebtaná Jiřinka, kterou by umlčel jedině roubík. Vzhledem k tomu, že roubík ani lepící páska přes neutišitelnou malou papulu nepatří mezi oficiálně schválené pedagogické prostředky, musí Alena ve své třídě použít ty dva nejúčinnější: humor a nekonečnou trpělivost.
Zbytek třídy se svým brebtáním, hravostí, nesoustředěností a zlozvyky typu šťourání v nose, utírání usopleného nosu do rukávu byl pro Alenu tím bezproblémovým, tím, na co byla za dlouhá léta svojí kantorské práce zvyklá. Přesto má svoji práci ráda. Naučila se totiž oceňovat její důležitost. nezávisle na tom, jestli ji ocení rodiče jejích žáčků nebo její nadřízení.
Je Alena postavou z říše sci-fi a její třída mimořádný případ? Já sama o řadě takových dobře vím. jestli si zaslouží úctu a uznání, posuďte sami.
