Slušně vychovaný se člověk nerodí. Je k němu třeba se propracovat vlídnou, leč důslednou výchovou. V každém věku.
Školní rok se skutálel z kopce do cílové rovinky a paní učitelka si s nesmírnou radostí uvědomila, že třídu all inclusiv zvládla. To, co se jí před rokem jevilo jako nadlidský výkon, bude ode dneška kvalitně odvedeným úkolem.
„Autík“ Fanda, který ještě v září sliboval ostatním dětem, že je rozřeže motorovou pilou a nesnesl ve třídě rozsvícené zářivky ani v pošmourném podzimním dni, si dokázal chvílemi hrát jednoduché hry s ostatními a do ostatních dětí už dobré dva měsíce neurvale nevrážel, ale zjednával si potřebný prostor pečlivě naučeným: „ S dovolením, prosím!“
Tobiášek, který bral všechno, co se ve třídě dělo jen jako bezvýznamno zvukovou kulisu nehodnou sebemenší pozornosti, ějaký čas vznášel dotazy typu: „Já jsem se teď na chvíli zamyslel, mohl by mi někdo zopakovat, co mám dělat?“
Hrubián Jirka, který vyvolával rvačky hlavně s děvčátky, měl osvojenou větu : „ Džentlmen se s dámou nepere a ani jí nenadává“. A pokud se nenechal moc unést, dokázal své tvrzení i realizovat.
Uplakaná Lidunka, která bulela každé pondělí, protože skončil víkend a ona neuvidí přes den maminku, dokázala s ostatními strávit noc pod stanem bez jediné slzičky.
Ještě utratit poslední drobné z výletu v zámecké cukrárně v nedalekém městečku. Jede se tam několik stanic autobusem. Cesta tam proběhla v klidu, i Fanda si na svém sedadle opakoval doslovné znění pravidel silničního provozu, a to příslušnou pasáž, která měla nějaký vztah k danému úseku. Tobiášek vystoupil s ostatními, Jirka se s nikým nepopral, Lidunka se nad ničím nerozplakala. Zkrátka až neuvěřitelný průběh cesty. Dali si zmrzlinku, prošli se v zámeckém parku, v jezírku nakrmili kachnu s mláďaty a zlaté rybičky a vyryzili v poklidu a dobré náladě na zpáteční cestu. Na zastávku autobusu dorazili pár minut před jeho příjezdem. Vůz zastavil a děti se radostně nahrnuly ke předním dveřím. „ Uhni! Uhni! Tak Uhneš sakra! Děti uhněte!“ Ozývalo se za zády paní učitelce, která nastoupila první a čekala, až jí řidič vytiskne pro celou třídu přísušný počet jízdenek.
„Paní učitelko, ta paní nám říká uhni a to není slušné.“ Ozvalo se Fandovým hláskem na celý vůz. A ostatní děti se také přidávaly: „ To se neříká! Paní měla říct s dovolením!“
Ve voze nastalo hrobové ticho, jen řidič se usmíval. Všichni čekali, jak paní učitelka zareaguje. Ta po krátkém přemýšlení spustila: „ Víte, děti, každý nemá to štěstí, že ho tak dobře vychovali, jako vás. Paní už to teď ví a ode dneška už to bude určitě taky tak hezky umět jako vy. Až s námi pojede příště, taky řekne raději S dovolením, abychom věděli, že je dobře vychovaná.“
Dětem to stačilo a spolucestujícím taky. Včetně dotyčné paní.
Vysvědčení bylo rozdáno, paní učitelce doma voní hromada kytic a ta dvě vysvědčení, která si z roztržitosti vyměnili Jenda s Lojzíkem už jsou taky ve správných domácnostech. A na světě bude dalších dvacet mladých slušně vychovaných lidí. Džentlmenů a kultivovaných mladých dam. A jedna postarší dáma, která už ví, že se životní prostor zjednává formulkou „ S dovolením, prosím.“
