Porucha autistického spektra. Pro někoho tajemně znějící sousloví, pro jiného každodenní realita. Kdo nezažil, často obtížně chápe. Jsou tu s námi. A ani oni to nemají jednoduché.
Ráno se Alča probudila pár minut před budíkem. Vypotácela se z postele, aby nachystala rodině snídani. Z ledničky vyndala moučník a zapnula čajovou konvici. Oči jí padly na lístek přilepený na dveřích. Stálo na něm magické slovo: FANDA. Ano, dnes jde do školy doprovodit svého vskutku jedinečného studenta. Fandova maminka musí dnes k lékaři a stará babička strmý kopec ke škole s rozpustilým vnukem za ruku už nezvládne. Nabídla tedy svoji pomoc. Jí malá zacházka nic neudělá a Fandově mámě a babičce to pomůže.
Vypravila sebe i rodinu, nalíčila se a upravila a vyrazila ztichlými domky k úhlednému domečku, kde Fanda se svými rodiči a prarodiči bydlí. Fandova maminka jí ještě z autobusu telefonovala a ujišťovala ji, že Fanda už je vypravený a že už nani oba s babičkou čekají.
Cestou míjela zahrádky plné rozkvetlých růží a pivoněk, kosi a drozdi s ranní porcí žížal pro své juniory v zobáku ji sotva brali na vědomí. Zkrátka ráno jako vymalované včetně blankytné oblohy nad hlavou.
Když se přiblížila k domečku jako z pohádky, kde bydlela Fandova rodina, zaslechla lamentování jeho babičky: „ Tak Fando, honem, paní učitelka přijde a ty se tu válíš.“
Ach jo, to bude zase přemlouvání, pomyslela si a přivoněla k jedné z nádherných růží naklánějících své hlavy přes nízký plaňkový plot. Vtom vycupitala z vrátek Fandova rozčilená babička.
„Nezlobte se, paní učitelko, ale já ho prostě nemůžu dostat z postele.“
„Tak ho popoženeme, lenocha.“ Pravila odhodlaně a následovala babičku, cupitající po dvorku k domovním dveřím. Cestou jí zběsile vířily nápady, jak toho svéhlavého školáka dostat do vzdělávacího ústavu.
Ležel na rozestlané posteli, oblečený a připravený. V pokoji hrála televize, Fandam kočku na břiše a tablet s nějakou hrou v ruce, v klidu ležel. Založila si ruce v bok a co nejrezolutnějším tónem prohlásila: „ Za chvíli začíná škola a ty se tu válíš. Co to má znamenat? Jdeme!“ Popadla Fandovu školní aktovku, aby dodala svým slovům důraz. Fanda se beze slova zvedl, popadl batoh a šel. „ Kočku si vezmu s sebou.“ Prohlásil rozhodně.
„Ke vrátkům si ji klidně vem. Ve škole myši nemáme.“ Odpověděla už klidně.
„A vypni ten tablet, já to nemím.“ Dodala už o poznání klidnější babička.
Fanda vypnul tablet a s batohem na zádech a kočkou v náručí vklouzl do bot. U vrátek oba pohladili kočku a Fanda ji jemně postavil na zem. Babička stihla bleskovým pohybem ustřihnout několik růží u plotu a podala je Alče do ruky. Byla mezi nimi i ta, ke které Alča před chvílí čichala. „ Moc vám děkuji. Je s ním práce, že jo?“
Alča poděkovala a popřála klidný den a babička zmizela za vrátky. „ Dneska nebude bouřka, až ve středu, viď?“ Otázal se Fanda s nadějí v hlase, když zdolávali prudký kopec ke škole.
„Nebude.“ Ujistila Fandu.
„A máme na škole hromosvod?“ Zjišťoval Fanda situaci dál.
„To víš, že máme.“ Popadla Fandu za ruku a zavedla ho na školní dvůr. „Tohle je drát, který vede od země až na střechu. Po tom všechny blesky sjedou do země a nikomu neublíží.“
Fanda ulehčeně oddechl a šel se do šatny přezout.
Alča se také ve sborovně přezula, našla vhodnou vázu, nalila do ní vodu a vložila do ní rozkvetlé růže.
Vyšla ze sborovny a našla tam Fandu, přešlapujícího přede dveřmi do sborovny v bačkůrkách:
„A fakt bude bouřka ve středu?“
„Možná jen malá. Máme přece na škole hromosvod. Pojď, půjdeme nahoru do třídy.“
Fanda ji popadl za ruku, která nenesla vázu a nepříliš přesvědčen vyrazil po schodech do první třídy. Během dopoledního vyučování řešili otázku bouřek, blesků a hromosvodu ještě minimálně pětkrát.
