Aneb jeden obyčejný den učitelů jedné paňčelky. Průběh dne je ze života, postavy jsou vymyšlené, leč se také reálně vyskytují. Učitelé jistě potvrdí.
Probudila se do chladného březnového rána. Vypotácela se z postele a zapnula rychlovarnou konvici. Z rádia se dozvěděla, že mají dnes učitelé svůj den. Ve shonu každodenních povinností by na to málem zapomněla.
Zrovna dneska! Ve středu! Už sedmou středu totiž vyrážejí s její třídou all inclusiv na plavání. Bazén je v nedalekém městě a všechnoby bylo fajn, kdyby její třída nebyla all inclusiv, tedy včetně autisty, několika dětí s poruchou pozornosti, které nevnímají téměř žádné pokyny dospělých a dvou kluků s ADHD, kteří by dřív byli prostě označeni za zlobidla a vedeni k poslušnosti. Dnes dostanou na své chování papír a pedagogu, snaž se!
Kvapem posnídala, sbalila koš na prádlo, do něj naházela kabelku, plátěnou tašku s plavkami a ručníkem, krmivo pro třídního křečka Ťuldu a několik dokumentů v plastových deskách. Rozhlédla se po bytě a vyrazila do nedaleké základky. Cestou potkávala malé plavce s rodiči. Zdravili, každý jí vyprávěl o nějakých drobných strastech všedního dne: drobné nachlazení, vypadlý mléčný zoubek, maminčina služební cesta, takže se ráno spěchalo, kam pojedou na Velikonoce, nové plavky nebo plavecké brýle. Před krámem stojí Fanda, autistický klučík z její třídy. Nikoho a ničeho si nevšímá, čeká na mamku a soustředěně hlodá rohlík. V chodbě školy už se šikují malí plavci. Projde jimi, odpovídá na pozdravy, míří do sborovny, aby se zapsala do knihy příchodů. K dnešnímu učitelskému svátku jí ze žáků ani rodičů nepopřál nikdo, pomyslí si s trochou lítosti. Tak alespoň popřeje svým kolegům ona. Někteří se usmějí a přání opětují, jiní se tváří zaměstnaně a kamsi se řítí. Kdo z nás není autista, napadne ji.
Před školou zahlédne modrobílý autobus. Vyjde ze sborovny, spočítá své svěřence, pozdraví se s paní asistentkou, která drží za volnou ruku Fandu a nastupují. Uklidní Fandu, vehementně se deroucího na místo hned za řidičem a vyrážejí. Fanda se dotčeně usadí na takové místo, kam je to osmiletým klukům vyhláškou dovoleno, paní asistentka vedle něj. Vysvětluje, co jí síly stačí. Děti se usazují, sudnávají čapky, rozepínají bundy. Tomu se zasekl zip, ten si zapomněl dojít na záchod, ten musí ještě zapít Kinedryl. Vyrážejí.
V bazénu ještě po ránu plave pár plavců, kteří urychleně vyklízejí prostor, když skrz sklo zahlédnou bandu malých divochů.
Fanda nutně musí být ve sprchách první, ale lekl se sprchujícího se pána a rozkřičel se na celé kolo. Vpadla za Fandou do sprchy a uklidňuje ho. Pánovi se omlouvá. Ten se chápavě usmívá a urychleně mizí v šatnách. Několik kluků se popralo a jedna hlčička pláče, protože nemůže najít plavky. Zapadly v šatně pod lavičku.
Po osprchování nezvedenců předává celý ten spolek plavčíkům a sama jde rychle do plavek, aby byla poblíž Fandovi, u něhož se nedá nikdy předem odhadnout, co ho v bazénu vyvede z míry. Paní asistentka je nastydlá, tak to dnes vzala za ni. Fandu dnes zaujal pás, dělící část pro neplavce od té plavecké, kde je hloubka. Fanda se vody nebojí, ale plavat moc neumí, to pro něj není právě ideální aktivita. Ostatní děti trénují splývání a dýchání do vody, je třeba povzbudit ty, kteří se tak trochu bojí, jiné pochválit za pokrok. Konečně je po lekci a děti opouštějí bazén. Fanda ale odmítá, ve vodě se mu líbí. Za pomoci paní asistentky ze břehu se podaří ho konečně přesvědčit, aby odešel do sprch. Sama se překotně osprchuje a převlékne z plavek a řítí se fénovat třicet malých hlaviček. Když jsou děti konečně oblečené, osušené a zkompletované jejich ručníky, plavky a ostatní hygienické potřeby, usadí je, aby se nasvačily. Sama si na poslední chvíli uvědomuje, že zapomněla svoje nevyždímané plavky ležet na umyvadle ve sprchách u bazénu. Přenechává třídu na pár minut paní asistentce a řítí se pro ně. Ve sprchách ji zastavuje paní plavčice, která jí vyjadřuje obdiv za její trpělivost. To potřebovala dnes opravdu slyšet. Je jí vděčná za projev uznání.
Cesta zpátky ubíhá v klidu, děti jsou unavené a ona taky. Ještě odsupluje hodinu v osmičce za nemocného kolegu, odbude si dozor ve školní jídelně, vyřídí pár mailů rodičům nemocných dětí a připraví si na zítřejší vyučování. Ještě si ji volá šéf do ředitelny. Nějaký fotograf bude fotit příští týden její třídu na kalenářík a ona to má dát všem rodičům vědět.
Přichází domů. Staví na kávu, volá rodičům, jestli jsou v pořádku a nic nepotřebují. Muž dnes přijde domů později. Je docela ráda. Opraví písanky, vyrobí pár šablon na velikonoční zajíčky, upeče beránka a usedne na pohovku s knihou v ruce. Do sklenky nalévá trochu dobrého vína. Ještě telefonát s panem redaktorem místních novin. Chtěl by o nich napsat reportáž, jak budou slavit Den Země. Ještě jí přeje příjemný večer na svátek učitelů s omluvou, že ji v takový den ruší.
Pak nastane ten správný klid. Začnou se jí klížit oči. Ještě si vzpomene, jak jako malá osmiletá holčička trhala na den učitelů pro paní učitelku na stráni kytičku fialek. Zřetelně si i po letech vybaví jejich vůni. Jí dnes ze žáků ani z rodičů nepopřál nikdo. Zachránila to jenom paní plavčice a pan redaktor. Možná je to tím, že letos je na fialky ještě moc zima a žádné zatím nekvetou.
