I ve třídě all inclusiv mohou mít žáčci nezapomenutelné zážitky. Vždycky to záleží na lidech, kteří s nimi pracují.
Třída all inklusiv se chystala na školní výlet. Bylo nepsaným zvykem, že se každým rokem s prvňáčky společně jelo několik stanic vláčkem na nedaleký hrad, tam byly žáčkům nachystány v místní hospodě palačinky a v místní vyhlášené pekárně napečeny koláče na snídani, neboť se všichni žáčci – darebáčci uložili ke spánku v ohromném vojenském stanu na místním tábořišti. Ten pro ně postavili místní hasiči. Předtím si ale upekli špekáčky k večeři, vyfotili se v hasičském autě místních dobrovolných hasičů a po setmění si uspořádali baterkovou stezku odvahy.
Fanda zůstal doma, těch neobvyklých zážitků by na něj za ty dva dny bylo opravdu trochu moc. Třída cestou na vlakovou zastávku procházela kolem Fandova domečku, kde Fanda radostně poskakoval na trampolíně a svým spolužákům nadšeně mával.
Na zastávku to byly dva kilometry. Pro mnohé prvňáčky to byly první dva kilometry, které ve svém životě ušli pěšky. Pro jiné to byla jejich první cesta vlakem. Ještě pro jiné první návštěva hradu. Jirka se bál výšek, takže musel zůstat pod hradní věží a všichni mu shora mávali. Kamil zase nesmí mléčné výrobky, takže s palačinkami byl problém a se zmrzlinou taky. Rodiče vietnamského klučíka Joo zase neměli tušení, co je to spacák a karimatka, takže Joovi muselo obé být zapůjčeno. Ještě že se s takovými drobnostmi počítá.
S čím se ale počítat doopravdy nedá, jsou zpoždění vlaku a nepřízeň počasí. Třída tak byla přinucena prožít společně půlhodinku na dvou metrech čtverečních v boudě čekajíc na vlak za hustého deště. To ale náladu nikomu nezkazilo. Dlouhou chvíli si malí školáci krátili ucucáváním tyrkysové ledové tříště. Konečně dorazil očekávaný spoj! Kousek popojeli a vyšlápli na tábořiště. Sotva opustili nádraží, dalo se do deště znovu. Naštěstí byla nedaleko nádražní hospoda, kde se všichni zahřáli teplým čajem. V hospodě už seděli dva štamgasti, sledující fotbalový zápas.
„To nemůžete v tomhle počasí ten výlet zrušit, paní učitelko? Vždať jsou ty děcka celý modrý!“
Obořil se na učitelku jeden z nich.
Konzumenti tyrkysové ledové tříště jako na povel vyplázli na dědu své tyrkysové jazyky, aby pochopil situaci. Pochopil a dál se věnoval sledování fotbalu. Malí vandrovnící ucucávali teplý čaj a kluci po vzoru dospělých vedli zasvěcené řeči o fotbalu. Konečně přestalo pršet a třída putovala dál na louku další dva kilometra odtud. Tam si vybalili věci na spaní, opekli špekáčky, zbytky chleba nakrmili kachnu s kachňaty plující po nedalekém potoce , zahráli si vypečené hry, vylezli na opravdické hasičské auto, kde se všichni společně vyfotili a nachystali se na lesní výpravu s baterkami.
Po návratu a nezbytné hygieně se všichni uložili ke spánku. Ještě několik příběhů na dobrou noc a už to ve vojenském stanu bylo jako u Šípkové Růženky. Nikdo nesmlouval, že ještě chvilku, nikdo nedivočel. Všichni toho měli dost.
Druhý den ráno se s pomocí paní učitelky a hasičů sbalili, spořádali báječné koláče a vyrazili zpátky na vlak. Ten měl opět zpoždění, ale to už nedokázalo nikoho rozhodit. Zahráli si aspoň spolu o pár kol „Cukr káva limonáda“ víc. Ve vagónku bylo příjemně teplo a chtělo se spát. Než ale malí uondaní výletníci stihli zabrat, vydala paní učitelka pokyn k výstupu. Byli doma! Na nástupišti už stáli rodiče, kteří se s malými výletníky vítali, jako by se jim vrátili z dalekých a nebezpečných krajů. Z putování prvňáčků na konci roku se stala tradice, na kterou se všichni těší. Se třídou all inklusiv to bylo sice opravdu náročné, ale o to víc si paní učitelka letos vychutná zasloužené prázdniny.
