Teď už máme, co jsme chtěly

Taky si připadáte poněkud příliš emancipované ? Nemáte někdy taky tak trochu pocit, že jsme to s tím bořením genderových stereotypů trochu přehnaly(i)? Nebo že by to bylo ještě nějak jinak?

Vařily si v kuchyňce ranní kávu. Seděly za stolkem a čekaly, až se vypne rychlovarná konvice a dlouhou chvíli si krátily hovorem.
„ Asi budu muset jít někam na dépépéčko, abych si trochu přivydělala. Kluk roste, chtěl by cestovat a peníze jen lítají. Jeho táta platí jak kdy, má teď novou rodinu a já nechci, aby to kluk odnesl a připadal si jako sociál. Co to máš na té ruce?“
„Ale dávala jsem včera večer dohromady tu polici. Karel je na  konferenci a já jsem se do toho dala sama. Přece nebudu pět dní čekat, až přiletí z Londýna? To bychom se tam s dětmi přizabili. Tak jsem vzala nářadí a pustila se do montování, jenže jsem si to špatně podložila a ono se mi to zřítilo na ruku.“ 
Z chodby se ozývaly rychlé kroky, po chvíli se rozrazily dveře a v nich stála šéfová.
„Dobré ráno, děvčata, je něco nového? Já jsem se dneska zdržela. Chytili mě policajti a že prý mám prošlou technickou. Už čtrnáct dní. A já jsme si toho v tom zmatku nevšimla. Je toho na mně moc. Tak jsem volala známému automechanikovi, jestli by to nemohl zařídit. Ještě jsem si od něj radši půjčila auto.“
„Je to v klidu, zatím nic mimořádného.“ Uklidňovaly ji. „ Dáš si s námi kafe?“
Ulehčeně přikývla. Věděly už, jakou kávu má ráda. Popadly každá svůj hrníček a vyrazily do svých kamrlíků. Ke kuchyňce právě směřovala vrátná Miluška. Nikdo by do ní neřekl,že nevidí. Vykračovala si rázným, sebejistým krokem.
„Máš tam ještě horkou vodu, Miluš.“ Upozornily ji.
„No a vidíte, děvčata. Tohle mi doma ten můj nikdy neřekne. Pozor , Miluš, dal jsem to tak a tak, opatrně, ať se nepřerazíš. Jako tuhle. Šla jsem přiložit do kotle a on mi v kotelně, přímo uprostřed, nechal opřenou lopatu. No a podívejte, jak to dopadlo.“ Beze slova si na čele nadzvedla ofinu. Skvěla se tam parádní modrofialová boule. Přímo uprostřed.
„Ty doma sama přikládáš?“ Divily se.
„Když on byl s chlapama hrát ty svoje šachy a mně byla děsná zima. Než bych se ho dočkala, to jsem si radši šla přiložit sama. Normálně to zvládám, když jsou věci na svém místě.“
„A nemáte, náhodou, děvčata, dojem, že to tady někdo s tou schopností a samostatností přehání?“ Ozvala se najednou šéfová, která z nich byla nejstarší.
„Máme. A rozhodně to není jen Miluš.“ Přikývly obě. Najednou totiž všechny něco pochopily.