Taková normální věc

Je těžké chtít někomu bezbrannému pomoci, když jsme na tu pomoc sami. Ale přesto má smysl pomáhat. Aby si ti neřádi, kteří jim dělají ze života peklo, nemysleli, že je to takhle v pořádku a že jim všechno projde. 

Kroužek skončil a Johana se chystala domů. Pomalu si balila věci do batůžku, aby tu nic nezapomněla. Malovali dnes venku a  měli s sebou akrylové barvy, vodu, plátna a stojany. Tohle všechno teď bude potřeba odnést do auta z učebny ve druhém patře. Kdyby tu něco omylem nechala, za týden se s tím téměř určitě nesetká. Děti se rozprchly domů, některé odcházely samy, na jiné čekali dole ve vestibulu školy rodiče. S tím, že jí některý z těch rozjívenců pomůže, už dávno nepočítala. S povzdechem popadla do každé ruky dva stojany a mířila ke dveřím učebny. Najednou sebou trhla leknutím. Ve dveřích stála jakási vyčouhlá postava.
„Nechceš pomoct?“ Po hlase poznala Berta, nadaného staršího kluka, který na sebe moc rád upozorňoval. A ne vždycky vhod.
„Budeš hodný. Můžeš vzít nějaké stojany, prosím?“ Zeptala se vděčně.
Kluk beze slova popadl do každé ruky dva stojany a vyrazil ze schodů dolů. Johana došla se svým nákladem až k autu zaparkovanému před školou, odemkla auto a začala nakládat. Bert se svým nákladem někam zmizel. Johana zamkla auto, vrátila se nazpátek do školy a našla ho vmáčklého ve výklenku haly, stojany opřené o protější stěnu. 
„Ty ses mi chtěl schovat?“ Podivila se Johana.
Mlčky zavrtěl hlavou. Pak se rozpovídal: „Jel kolem můj nevlastní táta a nechtěl jsem, aby mě viděl. Pořád mě mlátí, často i pro nic za nic, když má blbou náladu. Ani domů se mi kvůli němu nechce. Čekám, až přijde máma. To si na mně tolik netroufá.“
Johana popadla zbylé stojany a odnesla je do auta sama. Pak se vrátila k Bertovi . 
„ Chceš jít se mnou nahoru a vyprávět mi o tom?“ Zeptala se ho. 
Beze slova vyrazil po schodech nahoru. Rozpovídal se až ve třídě.
„ Nemá teď ani práci. Máma ho živí, on jí s ničím nepomáhá. Když dostane podporu, jde do hospody a tam nasává. Pak někdy jednu vrazí i mámě. Druhý den potom slibuje, že se polepší. Chvíli pak nechá na pokoji aspoň mámu, ale mně skoro každý den mlátí a nutí klečet na dlažbě v předsíni, která je hrozně studená a tvrdá. Ségra se ho taky bojí.“ Vysypal to všechno ze sebe téměř jedním dechem.“
Johana vzala vytáhlého kluka impulsivně kolem ramen: „ To ale není v pořádku. A máma o tom ví, že se takhle k tobě chová? Zkoušel jsi s ní o tom mluvit?“
Mávl rezignovaně rukou: „ Už mockrát.  Prej bych bez něj zvlčil a ona by mě nezvládla. Prej že je s ním kvůli mně. Ale ona se ho prostě bojí. Nikdy se s ním nerozejde. Má strach, že by se jí mstil. A svádí to na moje zlobení.“ 
Popadli každý další várku malířských potřeb a scházeli ze schodů. 
„Nechceš jít na chvilku k nám domů a počkat tam, až se máma vrátí z práce?“ Napadlo Johanu.
„To je dobrý, venku je hezky, půjdu se na chvilku projít.“ Odpověděl Bert.
Johana měla rozhovoru plnou hlavu. Marně přemýšlela, jak by se dalo Bertovi pomoci. Nakonec se vrátila zpátky do školy a zaklepala na ředitelnu.

„ To máte těžké.“ Povzdechl si postarší plešatý ředitel, kterého odhadovala tak maximálně pět let před důchodem, když mu Johana o Bertově trápení vyprávěla. „Do toho, co se děje mimo školu, my zasahovat nesmíme. Kluk má občas modřiny, ale který kluk je nemá, že? A on taky zlobí. Zlobí nás tady ve škole a určitě zlobí i doma. K tomu, abychom to nahlásili na sociálku, máme málo indicií. Ale můžete to zkusit to na sociálce oznámit vy. Jako sousedka, například. Pokud se ovšem nebojíte. Ten pán dovede být opravdu dost nepříjemný.“

Johana se nebála. Vyťukala číslo sociálky ještě předtím, než dorazila domů a jakési sociální pracovnici,která podle hlasu byla zřejmě krátce po maturitě, vyprávěla o Bertově trápení. Slečna jí slíbila, že to celé prošetří. Jak ale takový případ bude řešit taková mladá slečna?
Je vůbec v Johaniných silách pomoci klukovi jako je Bert, pokud víme, že ho někdo týrá?
Jak může řešit takové případy třeba vedoucí kroužku , sousedka , učitelka v lidušce?
Johana to samozřejmě netušila.  Je opravdu těžké pomoct cizímu děcku, když to ani  jeho nejbližší nedovedou.