Děti prý mají dnes málo pohybu. Už si nechodí ven hrát s kamarády, sedí doma u blikajících elektronických hraček. Pijí přeslazené limonády a džusy, aby dodržovaly pitný režim.Není divu, že jsou nevybité a doslova přecpané energií.
„Už máš napečeno?“ „ Zatím jenom slepovaný a rohlíčky. Perníčky jsem taky napekla, ale musím je ještě ozdobit.“ To je obligátní rozhovor v práci, když se ženské zase sejdou po druhé neděli adventní.
Začne to pokaždé Mikulášem: figurky z laciné náhražky čokolády, perníčky polévané podobnou hnědou hmotou s papírovým obrázkem čerta, Mikuláše, anděla. Adventní kalendáře s čokoládovými bonbony ve tvaru symbolů adventu a Vánoc. Igelitové tašky nacpané sladkostmi do každé rodiny, kde jsou děti.
Potom se začne péct. Hospodyně lamentují nad drahotou másla, cukru a vajíček, ale pokud by měly zredukovat počet kousků napečeného cukroví, nastal by problém. Rohlíčky miluje náš táta. Linecké zase nesmí chybět babičce. Perníčky pověsíme na stromeček. Rumové kuličky vždycky z tácu vyzobává děda. Kokosky zase chutnají tetě Máně. A pusinky zase už od Mikuláše chodí uzobávat děti. A tak dále, a tak dále.... nakonec po opravdu drastické redukci z toho vychází opravdu nezbytných jedenáct druhů. Nakoupit, zadělat těsta a dát se do toho. O víkendech, po večerech. Na nic jiného ty dva týdny před Vánoci není čas. Svátky sladkostí nebude zajímat, že bylo málo času. Když po Novém roce cukroví zbyde, dá se do mrazáku.
Na stromeček je potřeba pověsit kolekce. Figurky z levné a hooodně sladké náhražky čokolády Obalené v třpytivém staniolu. Cukr, cukr a zase cukr.
V jedné třídě základní školy byl osmiletý problémový chlapec. Rodiče ani učitelé si s ním nevěděli rady. Byl agresívní, děti se ho bály. Nikoho neposlechl, ani paní učitelku. Přidělená paní asistentka po roce odešla pracovat do nějaké soukromé firmy a nová z něj byla něšťastná a bezradná. Když dostal Míťa záchvat vzteku, pokopal paní učitelku, pokousal paní asistentku, protože se snažily chránit ostatní děti. Rodiče s ním navštívili dětského psychiatra a ten mu předepsal uklidňující tabletky. Po nich Míťa zase ve škole spal. Paní učitelka s paní asistentkou měly sice po část vyučování od Míťových výbuchů pokoj, Míťa ale zase nic neuměl, protože polovinu výuky prospal nebo byl tak otupělý, že nevnímal nic z toho, co se ve třídě děje. Byl to začarovaný kruh. Maminka, která Míťovy výbuchy a školní neúspěchy nesla nejhůř, z toho po čase onemocněla. Táta býval zase často pracovně mimo domov a tak si k sobě Míťu vzali jeho rodiče na vesnici. Děda byl ještě čilý, bral s sebou kluka do lesa, na ryby, Míťa pomáhal řezat a sekat dříví, krmit králíky. Do školy chodil dva kilometry pěšky. Internet doma děda s babičkou neměli. Míťa se odpoledne vyběhl s kluky „vyvětrat“, jak babička říkala. Kupodivu v té malé vesnické školičce problémy s kázní ani s prospěchem neměl. Co se sladkostí týče, dostal je občas, za odměnu. Pil čaj z bylinek, které babička v létě nasbírala a nasušila. Automat na sladké limonády na vesnické školičce neměli. Prášky na uklidnění nebral u dědy a u babičky vůbec.
Když se Míťova maminka uzdravila, divila se, jak Míťa zklidněl. Byl z něho takový normální trochu zlobivý kluk. I pan psychiatr se podivil, jak to krásně šlo bez uklidňujících pilulek. Doporučil Míťovým rodičům, aby omezili sladkosti , které Míťa denně spořádá a nechali ho vyběhat. A taky aby doma stanovili přesný řád, kdy se má ráno vstávat, kdy večer na kutě, kdy se píší úkoly a kdy se jde ven vyvětrat. Míťa začal hrát tenis a chodil dvakrát týdně plavat. Večer pak býval unavený a v noci spal. Ráno byl ve škole vyspalý a na práci se soustředil.
Kdyby totiž tělíčka dětí přijímala tolik cukru, kolik doopravdy potřebují a ne několikanásobně víc, kdyby se robátka zdravě hýbala a měla z dospělých okolo sebe zdravý respekt, spotřebovalo by se podstatně méně uklidňujících tabletek, prášků a pilulek. Možná by na tom farmaceutické firmy tolik nevydělaly, ale vydělaly by na tom rozhodně naše děti. Byly by totiž zdravější, klidnější a spokojenější.
