Aneb malé adventní zamyšlení o tom, jak by to mělo být a není. Ti, kteří nás vedou, by nám totiž měli jít příkladem.
Se šikanou měla zkušenost už jako malé dítě, proto když začala pracovat s dětmi, nebylo jí lhostejné, jak se k sobě navzájem chovají. Rozhodla se každý náznak takového chování už v samém zárodku potírat. Bagatelizující námitky kolegů typu „ To mezi dětmi vždycky bylo, s tím se nedá nic dělat“ ji rozpalovaly doběla. Leckdy se oběti takových „šprýmů“ zastávala tak vehementně, že si připadala jako bojovník s větrnými mlýny. Aspoň ji tak její kolegové viděli. Šikana se totiž před několika lety na školách dost málo řešila. Učitelé si s ní nezřídka sami nevěděli rady a tak se tvářili, jako že o ničem raději nevědí. Ono je totiž jednodušší zkontrolovat, zda mají všichni žáci v pořádku pravítko na geometrii než rozplétat složitý systém lží a polopravd o tom, co se o přestávce dělo, když byl dozírající učitel právě ve vedlejší třídě.
Škola má být dílnou lidskosti. Je snad život o tom, že si sociálně úspěšnější podměňuje a zotročuje uzavřenějšího, plaššího a méně sebevědomého člena společenství?
S radostí zjistila, že na tohle téma se pořádají semináře, četla literaturu s tematikou vztahů ve třídě, snažila se posilovat vstřícné a kooperativní vztahy mezi svými svěřenci. Svoje úsilí napírala tímto směrem celé dlouhé roky a měla dojem, že se jí to daří i přes to, že ne vždycky se setkala ve svém okolí s pochopením. Měla dojem, že svět začíná být aspoň v tomto směru v pořádku. Jenže to bylo jen zdání.
Jednoho dne ji vzbudilo rádio, stejně jako kterékoli jiné ráno kteréhokoli jiného pracovního dne. Při ranním vypravování z něj zaslechla zprávu, že ministr školství měl údajně šikanovat svoji asistentku. V pracovních vztazích se takovému jednání prý říká mobing.
Zpozorněla. Aby s tímhle někdo šel do médií, k tomu opravdu musel mít pádný důvod. Nebo že by si to paní nebo slečna asistentka vymyslela? V každém případě je to paradoxní situace právě na ministerstvu školství.
Celý svůj kantorský život se snažila jít svým žákům osobním příkladem. Přezouvala se, pokud vyžadovala přezouvání. Odpovídala na každý pozdrav, pokud vyžadovala zdravení. A tak podobně.
Teď jí to prostě hlava nebrala. Škola má být přece dílnou lidskosti! A na ministerstvu by měli jít příkladem! Je to naivní? Je to dětinské? Možná. Ale v Andersenově pohádce si také všimlo právě malé naivní dítě, že císařpán je nahý.
Má v takovém případě smysl učit žáky korektnímu, slušnému jednání? Určitě má. Aby věděli, že existuje i jiná možnost. Alternativa kultivovaných a rovnocenných vztahů. V dětech je přece naše budoucnost. A vychováváme je nejvíc právě osobním příkladem. A na pana ministra je hodně vidět. Moc bych všem žákům i jejich učitelům přála, aby ten nový ministr školství takovým příkladem hodným následování pro ně byl.
