Reportáž z Větrné Hůrky

Jména všech míst i aktérů jsou změněna. Počasí je však skutečné, stejně jako jeho důsledky. Skutečný je taky fakt, že fyzicky jsme dosti zhýčkaní. A to přímo neskutečně.

Tak letos tedy na Větrnou hůrku naposledy. Helča si balí pláštěnku a obouvá si pevné boty. Předpovídají silný vítr a všechno za oknem tomu nasvědčuje. Polovina cest na Větrnou Hůrku je od jara uzavřená a ta druhá, rozbitá a sjízdná s obtížemi i v ideálním počasí, vede lesem. Co se dá dělat jiného, než se zhluboka nadechnout a prostě do toho lesa vyrazit?
 Helča usedá do auta a vyráží. Je v ní malá dušička. Stěrače nestíhají, i když jedou naplno. Silnice je plná popadaného listí a větví, které rachotí o spodek auta. Těch třicet kilometrů bude krušných. Podél rozvodněné řeky to ještě šlo. Pak nastalo prudké lesní stoupání, kde bylo třeba kličkovat mezi popadanými větvemi. Následovala náhorní plošinka, bičovaná proudem prudkého deště . Autem lomcovaly poryvy větru, takže jela hodně opatrně a pevně svírala volant. Projela další vesnicí, za kterou se silnice zase nořila do lesa. Tam se otáčelo nějaké auto. Teprve potom si Helča v hustém dešti všimla padlého stromu. Rychle zhodnotila situaci a otočila vůz. Auto dojelo až k ní. Seděla v něm Justýnka, pokladní, se kterou měly dnešní den na Větrné Hůrce trávit. Obě stočily okénka a zhodnotily svoji situaci. Do práce se dnes včas nedostanou, to je v tuto chvíli jasné. Kolik dorazí objednaných skupin ale jasné není. Na Větrnou Hůrku vedou ještě dvě cesty. Jedna je polní a v tomhle slejváku bude rozblácená. Zapadnout se jim nechtělo ani jedné. 
Vydaly se na tu druhou. Po asi deseti kilometrech pomalé jízdy narazily na další spadlý strom. Znovu otočit a sjet dolů k řece, přejet přes most a po druhém břehu to objet. Je to asi třicet kilometrů navíc, ale vlaky taky nepojedou a takhle je aspoň naděje, že se do práce do oběda dostanou. Cesta lesem dolů z kopce vypadá po uplynulé hodině úplně jinak než ráno, kdy ji vyjížděly nahoru. Co chvíli je nutné zastavit a tahat na stranu spadlé větve. Na parkovišti dole u řeky se sesedají do jednoho auta a vyrážejí.
Cesta po druhém břehu řeky je méně lesnatá, takže prokličkovaly. Cestou odtahaly z asfaltky několik větví a jsou mokré a špinavé, ale to budou dneska návštěvníci Větrné Hůrky jistě taky. Z protilehlého kopce se vyloupla majestátní silueta hradu, zalitá sluncem. Vítr ustal jako zázrakem. Svět bude po apokalypse krásný, shodnou se obě.
 Odemykají hradní bránu a čvachtají studenou hradní chodbou. Druhá pokladní, Mirka, je bleskově seznamuje se situací. Ruští turisté dorazili, polovina průvodců ne. Takže bude fofr. Justýnka se ujme kasy a Helča popadne klíče a vyráží  za svojí první skupinou. Snad bude potom chvíle na čaj, mne si prochladlé ruce.  Chvíle na čaj by sice byla, ale mezitím vypnuli proud, takže nebylo ani pomyšlení nejen na ten čaj, ale ani na teplou polévku. Po zbytek dne nezbývalo nic jiného, než se zahřát stoupáním po hradních schodech. 
Kromě turistů a průvodců se po nich ozývaly i těžké kroky údržbářů, kteří po celé dopoledne rozřezávali padlé kmeny stromů na cestách v hradním parku a teď je čekalo zprovoznění nouzového generátoru. Za chvíli se v hradě rozsvítilo. Poslední Rusové opouštěli hrad s nadšenými výkřiky, někteří z nich s bundami ležérně složenými přes ruku. Případnou apokalypsu přežijí s největší pravděpodobností Rusové, napadne Helču. Tuzemské návštěvníky by toho dne na prstech spočítal.
Konečně obě vyjíždějí z autem z hradní brány, kontrolují zabezpečení a loučí se s uondanými údržbáři, kteří slibují, že případné padlé kmeny cestou přijedou rozřezat. Stačí prý jen zavolat.
Nebylo to potřeba. Ještě rozloučení s Větrnou hůrkou. Tak zase na jaře!

Na vytoužený čaj nedošlo ani doma. Všude tma a zima, protože nešel proud. Takže rychle sníst kus namazaného chleba, zapít vodou a zahřát se v peřinách. 

Druhý den proud šel, cesty byly sjízdné a svět se vrátil do starých kolejí. Zůstal jen ten vtíravý pocit, jak málo jsme odolní. jak málo toho k životu vlastně doopravdy potřebujeme a jakými zbytečnostmi se často obklopujeme. A stejně vtíravá otázka, jestli je to dobře.