Proč to někdy jde a jindy ne?

Patříte k těm, kteří si myslí, že jsou ty děti a ti mladí vůbec čím dál, tím horší nebo jste v tomhle ohledu optimisté? Nejsou náhodou jenom jiní než jsme bývali my? A čím je to způsobeno?

Seděla ve vlaku unavená po celodenní práci. Byla vyvedená podzimní neděle, všude plno barev. Vybrala si poloprázdný vagon, aby měla klid si všechny ty barevné odstíny vychutnávat. Hluku a křiku měla  pro dnešek dost. Na závěr náročného dne k nim dorazila nějaká soukromá škola na výletě, asi patnáct rozjívených kluků a holek se třemi dospělými. Tipovala je tak na druhou nebo třetí třídu. Vřískali jako banda opic a šermovali klacky už na nádvoří, po všem lezli a nereagovali na napomenutí ani hradních zaměstnanců, ani těch"svých" dospělých, kteří je sem přivedli. V hradní restauraci vylili limonádu, stoly popatlali zmrzlinou a kečupem a řvali tam tak, že ji před zavíračkou zcela vylidnili, protože těch pár posledních hostů raději opustilo prostor. Jenom litovala mladičkou průvodkyni, která to s nimi musela tu hodinu v hradu vydržet. Všude v expozici po nich zůstaly odpadkya  neskutečný binec. Cestou z hradu na parkoviště rvali listí a větve z okrasných keřů a házeli kameny do hradního příkopu. Jejich dospělý doprovod se je sice snažil chabě usměrňovat, výsledek jejich výchovného působení se ale limitně blížil nule. Kasu naštěstí obsadili jen na pár minut, než si nakoupili suvenýry, ale těch pár minut taky stálo za to. Dalo se mluvit o štěstí, že nevysklili jednu ze skleněných vitrín. Binec po nich dost vděčně uklidila, hlavně že opustili pokladnu bez škod na zdraví a majetku. Ještě je musela dobíhat, aby jednomu z nich donesla zapomenutý tablet, takže celou jejich cestu od hradu na parkoviště měla možnost vidět. Vděčně se pak dívala za jejich autobusem, ačkoli někteří malí výletníci na ni za donesení tabletu dělali ze zadního sedadla provokativní grimasy a posunky. Průvodkyně se z prohlídky s nimi vrátila s třeskutou bolestí hlavy a sháněla se v kase po lékárničce a tabletách proti bolesti v ní a stěžovala si na bolest v krku, jak je musela celou dobu překřikovat. 
Vláček se blížil do stanice a jí se dobrá nálada náhle rozplynula. Na perónu se to hemžilo dětmi! Holčičky a kluci, zase tak druhá třetí třída. To zase bude rámusu! A ona to má domů ještě přes půl hodiny! To bude utrpení! 
První nastoupili dva dospělí a pomáhali dětem s batohy, které naskládali na plošinu. Děcka, už bez batohů na zádech, zaplnila vůz. V klidu si sedli, vyndali sušenky, lahve s pitím a začali svačit. Povídali si normálně, nehulákali, nervali se. Líčili si zážitky z nocování někde v přírodě. Asi byli dost ušlí, protože seděli opravdu v klidu. Ubrousky a sáčky od sušenek dali do koše, nikdo nic neházel na zem.  Když dosvačili, začali si něktří hrát slovní kopanou, pár holčiček si kreslilo do jakéhosi notýsku pečlivě vyvedené obrázky, jiní si prostě povídali o tom, jak se jim včera večer dařilo rozdělat oheň a uvařit večeři. Podle žlutých šátků na krku usoudila, že se jedná o skautíky. Mobil ani tablet neměl v ruce po celou dobu jízdy ani jeden z nich. Přesto se nenudili.
Půl hodina jízdy vlakem, kterou společně s nimi absolvovala, proběhla v naprostém klidu. Vystoupila a vydala se na cestu k domovu. Cestou přemýšlela o tom, proč to někdy jde a někdy ne. Byly to přibližně stejně staré děti. Proč jedna skupina nerespektovala to, že je v historicé památce, neposlouchala dospělé, chovala se jako zvířátka, dělala si, co chtěla? Bylo to pohybem v přírodě, na čerstvém vzduchu? Nebo tím, že měli pevný řád, který se prostě dodržoval? Možná, že svůj vliv na jejich chování mělo i to, že zjevně s sebou neměli mobily ani tablety s nejrůznějšími, často i agresívními hrami. Svoji roli určitě sehrála i výchova z rodin dětí. Jedno je ale jisté: Když to u některých dětí jde, šlo by to jistě i u těch druhých. Jen být trochu důslední a víc se dětem věnovat a jejich výchovu nenechávat na přístrojích. Časem se to určitě nám všem vyplatí.