Proč ta starší generace neumí pořádně anglicky

… „vždyť je to ostuda, všude na nás ta angličtina útočí a starší lidi kolikrát neumějí ani číslovky a třeba padesát základních slovíček.“ Stěžovala si jedna mladší kolegyně té druhé.

Tak zaprvé: Na nás zase útočila ruština a neodsuzovali jsme rodiče,  že neumějí ruské číslovky a padesát základních slovíček, natožpak azbuku :-)

Ale teď vážně. My starší vzdělanější jsme se samozřejmě anglicky učili. Jenže jsme věděli, že tenhle jazyk pravděpodobně v životě použijeme tak maximálně, až budeme poslouchat texty některých populárních zpěváků, zpěvaček, či skupin. Vyjet někam západně od našich hranic bylo pro většinu normálních smrtelníků jen nesplnitelným snem. Pak ještě tu byly filmy s titulky. Jenže těch bylo málo na procvičení toho, jak rozumíme slyšené slovo. A výuka vypadala tenkrát jinak než dnes. Drtili jsme slovíčka, což je v pořádku a gramatické formulky a neměli jsme možnost s nikým reálně promluvit. Zeptat se na cestu, objednat si v restauraci a tak. A cizí jazyk se, jak známo, nejlíp naučí ten, kdo je přinucen okolnostmi jej používat.

A hodně z nás, dříve narozených, má taky pocit, že se s ním cizinec okamžitě přestane bavit, když řekneme chybu. Nevíme, že cizinec nám rozumí a leckdy si té naší chyby dokonce ani nevšimne, protože jak se tak snaží porozumět tomu, co jsme mu chtěli sdělit, často nějakou tu chybu ani nepostřehne.
A že uděláme trapas? To je toho! Kolik trapasů naděláme ve své mateřštině! Naopak: Takové pořádné faux pas nás donutí si zapamatovat do nejdelší smrti, jak že je to správně.

Na jednom úžasném angličtinářském campu se s malými školáky vzdělával jeden bělovlasý pán. Přivydělával si jako ostraha jednoho muzea a chtěl zahraničním návštěvníkům rozumět. Mezi dospělými se žádný úplný začátečník nenašel, tak se přifařil k dětem. Bečel s malými dětmi na ovečku a radostně vykřikoval, že je to sheep, mňoukal na obrázek kočky a halekal, že je to cat a tak dále, učil se pojmenovávat barvy a i na ty číslovky došlo. Když byl v koncích, vypomohl si němčinou, kterou slýchával jako batole, takže ji měl kdesi v hlavě velmi hluboko, ale dobře uloženou. Nestyděl se, závodil se šesti a sedmiletými a celý týdenní kurz si moc užil. Sledoval animované pohádky v angličtině a četl dětské komiksy. Říkal dětské říkanky a rozpočitadla a dokonce zpíval s dětmi večer u táboráku, pardon, barbecue, anglické písničky. Kolik z toho v muzeu při rozhovorech s návštěvníky doopravdy použije, zatím jasné není. Úžasné na tom ale je, že to nevzdal a pachtil se dokonce doma s domácími úkoly místo stereotypního každovečerního sledování televize. Založil si dokonce facebookový profil, aby si mohl prohlížet fotky ze společně prožitého týdne.

Tak mě napadá, kdyby se za pár let na našich školách učila povinně třeba čínština, učily by se ty dvě odsuzující kolegyně s malými školáky s takovou vervou čínsky?