Živnostníci nikdy neměli na růžích ustláno. Je to úděl pro otrlé a dobrodružné povahy. Přesto dodnes přežívá pár statečných. Nebo živoří?
Zavřela krám, spočítala kasu a vyběhla po schodech nahoru uvařit večeři. Jako každý den kromě neděle. Od osmi do pěti s polední dvouhodinovou pauzou od dvanácti do dvou. To dřív ohřívala dětem oběd a honem s nimi dělávala úkoly. Teď už jsou děti z domu. Dcera se vdala, bydlí ve městě a syn studuje, bydlí na koleji a domů jezdí jen na víkendy. Užije si ho jen v neděli a to dopoledne prospí a odpoledne už se zase chystá na kolej. A ona na šestidenní nonstop šichtu. Další pracovní sílu si dovolit nemůže. Už takhle je krámek sotva uživí.
Takhle to u nich chodí od osmdesátého devátého, kdy jí vrátili tenhle krám v restituci. Po dědovi. Děda býval místní hokynář. Když mu v osmačtyřicátém roce krám znárodnili, začal jezdit s náklaďákem. Říkával, že má kratší šichtu a čistší hlavu. Přesto nepřestal nikdy doufat, že mu obchod jednou zase vrátí. Sedával v kuchyni a poslouchal Svobodnou Evropu, kdy že to jako praskne. Nikdo nesměl ani špitnout, aby přes to praskání a hvízdání něco slyšel.
Dočkal se až v osmdesáti. Necítil se na to a tak to po něm převzala ona. Byla tenkrát po mateřské a uvítala, že nebude muset nikam daleko dojíždět. To ještě netušila, co ji čeká. Pětadvacet let bez dovolené, nemocenské, bez oddechu.
Ten její už seděl za kuchyňským stolem. Listoval dodáky a tvářil se dost sveřepě. Raději se dala mlčky do škrabání brambor, aby ho nedráždila. Když dělal večer papíry, býval zpravidla nevrlý. Živil se jako opravář. Jezdil po okolí autem a spravoval pračky, bojlery a ostatní užitečné spotřebiče. Na papíry ho moc neužilo, ale chtěl je mít v pořádku, tak se snažil. Chápala ho.
Začal sám. Vstal od stolu, zaklapl desky s lejstry a zavřel je do šuplíku. Pak popošel směrem k ní a popadl do ruky druhou škrabku, aby se připojil.
„Nemusíš, už to mám skoro hotové.“ Opláchla oškrabané brambory, zalila je čistou vodou a postavila na sporák.
„Už jsi to slyšela o té elektronické evidenci tržeb?“ Neslyšela. Jak by taky mohla? Celé dny tráví v krámě a večer bývá tak unavená, že u televizních zpráv tvrdě usne. Na internet nemá čas, když chce mít v pořádku domácnost. A s těmi několika babkami a maminkami na mateřské, které k ní chodí do krámu nakupovat, si o změnách v evidenci tržeb , zaplaťpánbůh, nepovídají.
„Máš se do nového roku přihlásit.“ Překvapeně se k němu otočila od naklepávaných kotlet. Jako by nestačil ten bezpečák, který jí vyjmenoval minulý týden, co všechno v krámě nemá a co by tam od příštího měsíce mít měla: Minimax. Žebřík. Prý nestačí ty schůdky, co tam má už patnáct let. A cedulku o provedené kontrole každého elektrospotřebiče včetně konvice na kávu vzadu v kumbálu. Na pár korun jí to vyšlo. Ale elektronická evidence? Vždyť to ani moc neumí s počítačem! A učit se to v jejím věku? Za tři roky půjde do důchodu. Nebyla moc zvyklá lamentovat. Mlčky dodělala večeři, ale v hlavě jí vířil roj divokých myšlenek. V malém krámku v zapadlé vesnici si člověk moc změn neužije, takže nebyla zvyklá řešit tolik nového najednou.
Mluvit začala až když dojedli, ona se dala do mytí nádobí a on se přidal s utěrkou v ruce. Měli to tak za léta zaběhané, myčku považovali za zbytečný přepych.
„Víš co? Ukončím podnikání.“
„A co chceš, prosím tě, dělat?“ Podíval se na ni udiveně.
„Cokoliv. Klidně půjdu na ty tři roky na pracák. Nebo budu dojíždět do města do fabriky. Dopolední končí ve tři a autobus mi jede o půl čtvrté. Ve čtyři odpoledne budu každý den doma a s čistou hlavou. Nebudu muset po páté hodině ještě uklízet krám a dělat kasu. Málokdy se dostanu domů před šestou. Tohle bude o dvě hodiny dřív.“
„A ty si myslíš, že tě ve fabrice vezmou? Tři roky před důchodem?“
„Když nevezmou, půjdu na pracák. To jsem přece už říkala. Důchod budu mít stejně tak malý, že je to jedno. Jen těch babiček je mi líto. Budou muset jezdit do města pro každou housku.
Vzal ji mlčky kolem ramen. „A víš, že máš pravdu? Celá ta léta jsi stála za pultem zdravá i nemocná, s malými dětmi, ať se dělo, co se dělo. Máš nárok na normální pracovní dobu. Pojedeme konečně někam na dovolenou. A taky dáme do pořádku zahrádku. Ta si to po těch letech taky zaslouží. A až tuhle vymoženost zavedou i pro mne jako pro služby, seknu s tím taky. Zaměstnám se někde na osm hodin a budeme žít normální život. Ne od rána do večera bez nároku na nemocenskou či dovolenou jako doteď.“
Ještě když večer usínala, vzpomněla si na dědu. Asi by ji nepochválil. Ale určitě by ji chápal.
