Příběh jedné imigrantky

Kdo z nás by nechtěl být užitečný, pomáhat těm, které má rád? Nebo prostě pomáhat jen tím, že existuje?

Bogdan nemohl za to, že v jeho zemi právě zuřila válka. Nechtěl se stěhovat do žádné cizí země, opustit rodnou vesnici, kamarády. Ale doma se taky bál. Báli se tu i jeho rodiče, a sourozenci. Proto se táta  s matkou rozhodli, že odejdou na sever, do jakési vzdálené a chladné země. Jak ho tam přijmou? Budou ho mít rádi? Nebudou na něj střílet?  Z domova si Bogdan mohl vzít jen málo věcí, ale vyvzdoroval si plyšovou kočku Evíru. Měla jen jedno oko, byla špinavá a odřená, ale Bogdan se od ní odmítl odloučit.
 
Pak byli v té zemi. Lidé tam byli takoví světlí a většinou chladní a uzavření. Ale nestříleli po nich a to bylo důležité. Bydleli v takové velké budově. Bogdan začal chodit do školy a našel si v nedaleké vsi kamarády, třeba Káju. Kája byl chlapec místního hospodského. Když si k němu chodil Bogdan hrát, brával Elvíru s sebou. Dostal sice od Káji ještě ohromného plyšového psa, ale od Elvíry se odmítal odloučit.
Válka skončila a Bogdan se s rodiči a sourozenci vrátil zpátky domů. Byl plný strachu, co ho doma čeká. Rozbitý dům? Vojáci ve škole? Střelba? V návalu starostí Elvíru u Káji zapomněl v zahradním domku mezi hračkami, které měl Kája na písek.

V nedaleké vesnici byl dětský tábor. Po prázdninách se tam sešli vedoucí, kteří se tam o malé táborníky v uplynulém létě starali. Byla to dobrá parta, hraví, veselí, pořád vymýšleli nějakou zábavu, aby bylo veselo. A taky proto, že kdo si hraje, ten prostě nezlobí.
Tentokrát se rozhodli, že si zahrají na pohádku Jak stařeček měnil, až vyměnil. Rozdělili se do skupinek, každá vyrazila z tábora s jehlou a měli za úkol toho dne dojít na asi patnáct kilometrů vzdálený hrad a cestou měnit jehlu za něco onačejšího. V jedné ze skupinek byla Majka s mužem. Oba pracovali jako vychovatelé v jednom ústavním zařízení a přijeli si sem prostě jen tak zablbnout s kamarády a vyčistit si hlavu v krásné barevné podzimní přírodě.

Nejdřív se jim podařilo vyměnit jehlu za oříšek od jednoho starého pána, který právě sbíral na zahradě ořechy. Za něj pak dostali v místní hospodě skleničku. Tu v další vesnici vyměnili za ceduli POZOR, ZLÝ PES! A právě se blížili do cíle, do podhradí hradu, kam měli namířeno. Byla to vesnice, v níž měl hospodu Kájův táta. Skupinka veselých pocestných vstoupila do hospody a posadila se ke stolu. Poručili si pivo, protože měli po té cestě pořádnou žízeň. Když jim ho Kájův táta natočil, začali s výměnou. Kájův táta přemýšlel, co by jim za skleničku vtipného dal. A protože žádnou legraci nezkazil, zašel do zahradního domku a vytáhl z kouta špinavou a opelichanou jednookou Elvíru. A ještě k ní přidal příběh malého chlapce, uprchlíka ze země, kde nedávno skončila válka. Skupinka poutníků byla Elvírou nadšená. Když se všichni večer sešli v táboře a vyprávěli si, co přes den prožili, měl jejich úlovek velký úspěch. 

Majka pak v neděli odpoledne zabalila Elvíru do svého batohu a odvezla si ji domů. Doma ji strčila s ostatními špinavými věcmi do pračky, místo chybějícího oka jí přišila skleněný knoflík a vzala ji do práce, k dětem, které se potřebovaly k někomu přitisknout a šeptat mu před usnutím svoje myšlenky a pocity. Elvíra byla ještě užitečná. Zase se s ní někdo mazlil, zase zdobila něčí polštář.

Každý je přece rád, když je užitečný, když může někomu pomáhat. Pro někoho tu být. A Elvíra nebyla výjimkou.