Poslední šprajc

Někdy se naše spory s našimi nejbližšími a naše zarytosti směrem k nim táhnou opravdu dlouho. Leckdy až za hrob.

Černé brýle proti slunci si nesundal ani v šeré chodbě secesního činžáku. Pročísl si pomalu řídnoucí vlasy, odkašlal si a odhodlaně stiskl zvonek u kanceláře notářky. Otevřela mu nějaká slečna a pokynula mu, aby se posadil.

Sestra i ten chlap už tam byli. Seděli vedle sebe, v rukou žmoulali oba naprosto stejné obálky s modrým pruhem a pokud do téhle chvíle vedli spolu nějaký rozhovor, jeho příchod je umlčel. Posadil se taky. Trapné ticho po chvíli přerušila notářka. Požádala všechny o rodné listy a něco dlouze datlovala do klávesnice. Opět trapné mlčení. Konečně se ta ženská obrátila nejdřív na toho chlapa a pak na sestru. Jeho si nechala jako bonbónek nakonec. "Vaše matka si ve vašem případě dala do závěti podmínku, že vám bude vyplacen váš podíl na dědictví, pokud z něj uhradíte aspoň část svých dluhů. Souhlasíte s touto podmínkou?" Naprázdno polkl. Tohle tedy doopravdy nečekal. Tak ona ani po smrti nedá pokoj! Ještě že si nechal ty černé brýle! Přemýšlel. "Váš podíl činí něco kolem dvou set tisíc korun na hotovosti plus podíl na nemovitosti po zemřelé, abyste měl představu". Nula od nuly pojde, pomyslel si. Když zaplatí dluhy, nezbude mu stejně nic. Ale bude mít aspoň pokoj! Kývl. Naklonil se nad to zatracené lejstro a podepsal.

Vyšel před budovu a hodlal to pochmurné dopoledne spláchnout. Porozhlédne se, kde je tu nějaká hospoda. Ohrnul si límec značkového saka a vyrazil po chodníku směrem k hlavní třídě. Náhle si všiml, že za ním pomalu jede auto. Z okénka řidiče se vyklonila ségřina hlava."Pojedeš s námi?" Teprve teď si všiml, že ten hroznej chlápek dřepí na zadním sedadle. "Chceš snad vědět, kde máš mámu nebo ne? A Tonka odvezeme při té příležitosti domů." Sestra se na něj podívala takovým tím pohledem, co tolik připomínal mámu. Nesnášel ho. Jako malý vždycky zavřel oči, když se na něj máma takhle dívala. Teď by to ale bylo na nic, protože měl ty podělaný brejle! Váhal. "Tak vona leží v tý díře, jo?" Váhavě sundal nohu z obrubníku. "Zajdeme do hospody tam," smířlivě prohodila ségra. Ten týpek mlčel jako by tam ani nebyl. To bylo taky štěstí, poněvadž jinak by ho nikdo do ségřina auta nedostal.

Po asi hodině jízdy vylezli u mrňavý chalupy s otlučenou omítkou, před níž na chodníku parkovala ojetá prorezlá fabie. Z prťavého dvorečku se linulo tenké psí kvílení na uvítanou. Nemovitost! Pohrdlivě si baráček změřil.

"Dáte si kafe nebo čaj?" Ozvalo se ze zadního sedadla. Konečně ten týpek promluvil! Jeden by i zapomněl, že tam vlastně celou cestu dřepí. Zavrtěl hlavou. "Krchov, putyka a pak domů!" Teď zavelel zase on. Ségra zaparkovala auto a ukázala mlčky rukou směrem k lesu. Vyrazili. Cestou je zastavovali takoví ty vesnický čumilové a vedli řeči o tom, jaká byla jejich máma báječná ženská a jak je jim líto, že to má už za sebou. Bůhvíjak povznášející to teda nebylo.

Po dvaceti minutách chůze se netrpělivě zeptal, kdy už tam budou. To ty vesnický babky lezou do toho krpálu? Ségra neřekla nic a pokračovala v chůzi. To mají proboha ten hřbitov v lese? "Tak tady jsme ji rozsypali. Spálení bez obřadu. Nechtěla, aby měl kdokoli povinnost jí chodit na hrob. Znáš lidi na vsi. " Pravila ségra. To je celá ona, pomyslel si. Exotka i po smrti! Stál tam a překvapením se nezmohl na nic. Tak tohle ho teda vážně dostalo. Žádná náhrobní deska, křížek, prostě nic. Najednou mu připadalo, že ti ptáci hrozně řvou, potůček burácí a šumící stromy dělají nehorázný kravál. Vztah jako ze žurnálu spolu teda neměli. Dělali si navzájem naschvály, kde a kdy to jen šlo. Ona měla mánii pořád ho nějak dirigovat, on se zuby nehty bránil. Taková domácí válka. Nakonec se odstěhoval daleko za hranice a spoustu let se neviděli.Prý se znovu vdala. Okázale se tvářil, že ho to nezajímá. Nic na její osobě, na jejím životě, na čemkoli, co se jí týká, ho prostě nezajímá!

Když se dozvěděl, že je nemocná, neřešil to. Zdravej člověk neexistuje, myslel si. Měl pocit, že snad i umřela jemu naschvál. Než si stihl zařídit letenku, bylo po kremaci. Teď tu stojí a čumí. Nic se nedá vrátit. Na omluvy, vysvětlování, ba i na ty hádky je už pozdě. Ségra mu položila ruku na rameno. "Jdu k Tonkovi na ten čaj. Sejdeme se v hospodě, je na návsi." Nedokázal jí říct ani dík. Jen mlčky kývnul hlavou. Najednou byl zatraceně rád, že má ty černý brejle.