Plní trestání vždycky svůj účel?

Kdo zodpovědně vychovává děti, ví, že nějaké hranice opravdu potřebují. Jak jim je ale vymezit a neubližovat jim zbytečně?

Judita s Jarmilou seděly na zahradě se džbánem domácí malinovky a debatovaly o životě. Jarmila přitom malovala zátiší s kyticí růží, které dnes večer hodlala pověsit na trám na verandě a usušit. Uchová tak jejich krásu hned dvakrát.
Judita se vrátila z anglického tábora, kde učila dítka svojí mateřštině. Povídali si tam s dětmi o všem možném, o tom, jak doma děti žijí, o školních povinnostech, o rodinném soužití. Z čeho ale byla Judita hodně překvapená, byl fakt, jak jsou děti doma hodně a podle jejího názoru nesmyslně trestány. Slyšela hrůzostrašné historky o tom, jak si trestaný človíček musí sám přinést vařečku, pak je mu řečeno, že tahle je moc malá, že si má donést větší, že musí trestajícímu rodiči poděkovat za výprask a jiná a jiná ponížení. Podle jejího mínění právě tady vzniká živná půda pro nejrůznější sexuální zvláštnosti typu sadismu nebo naopak masochismu.

Ona měla v zámoří docela jinou výchovu. Míň se tam trestalo a lidi si tak nějak víc vzájemně naslouchali a snažili se své přečiny pochopit a odpustit. Děti jsou pak sebevědomější, ale taky obtížněji zvladatelné. Ptala se tedy Jarmily, jestli je to v našich, českých podmínkách s těmi tresty opravdu takové, jak slyšela.

Jarmila se zamyslela a odpověděla, že toho o trestech v jiných rodinách vlastně ani moc neví, ale může zavzpomínat na svoje vlastní dětství a na dětství jejích vlastních dětí a Judita si z toho může udělat obrázek o výchově českých ratolestí v rodinách před nějakým časem.

V její paměti se vynořila vzpomínka na asi čtyřletou holčičku, která trávila jedno odpoledne u tety s malou sestřenicí, ještě miminkem. Teta míchá miminku krupicovou kaši a čtyřletá Jarmilka zatím ujídá ze sáčku kokosovou moučku. Najednou zvoní telefon. Teta pospíchá vzít tenkrát ještě klasické sluchátko a nakáže malé dívence, aby kaši na plotně míchala. Dítě poslušně vrtí v kastrůlku vařečkou a najednou se zrodí v malé hlavičce úžasný nápad: Chudák miminko, každý den má k večeři stejnou kaši! Vylepším mu ji tím dobroučkým kokosem, který mi hodná teta dala! Od nápadu k jeho realizaci nebývá u malých dětí nikdy daleko. Hrst kokosové moučky se octla v kašičce, zamíchána do ztracena. Tak. Miminku bude dneska chutnat. Jaké bylo dívenčino překvapení, když ji nazlobená teta zavřela potmě do předsíně, aby tam o svém přečinu přemýšlela. To taky malá provinilkyně svědomitě dělala, nepřišla však ani při úporné snaze dalších dvacet let na to, co hrozného to tenkrát vlastně provedla.
Jindy si zase úporně prohlížela dno sklenice se šťávou, na němž byl nalepen drobeček. Šťáva se vylila v kuchyni na linoleum a maminka, zachvácena spravedlivým hněvem, se za ní rozeběhla s napřaženou vařečkou. Holčička se při pokusu o útěk smekla na polité podlaze a o dřevěný práh si rozbila hlavu. Maminka ji starostlivě uložila do postele a stírala jí krev ronící se z roztrženého obočí. Pomyšlení na zasloužený výprask bylo totam. V holčičce tím vzniklo přesvědčení, že úrazy jsou trestem za něco, co jsme provedli a úrazem se ono provinění odčiní. Přitom by v obou případech stačilo si celou věc společně vysvětlit, aby dítko pochopilo, co tam nebylo úplně správně.

Svoje děti fyzicky trestat nechtěla, neshodla se v tom však s jejich otcem, který výprask považoval za jediný osvědčený výchovný prostředek. Představa jak ohromný dospělý mužský buší jakýmkoli předmětem do drobečka sahajícího mu sotva po pás, dováděla Jarmilu k hysterii. Není divu, že docházelo k častým hádkám, nezřídka před trestanými dětmi. Následkem toho byla i ona v nepohodě a často se na děti utrhovala i v situacích, které se daly vyřešit efektivněji domluvou, vysvětlením, důsledností.

"Víš, Judito, ono je to asi i zaviněno nespokojeností rodičů. Se vztahy, se životem, se sebou samými. Oni se ve svých dětech vidí jako v zrcadle. Netrestají pak svoje děti, ale vlastně sami sebe. Trestáním takového drobečka se jim na kratičký okamžik uleví. Když jim pak děcka vyrostou, je jim to líto a nejraději by to pak všechno vzali zpátky. Jenže už to nejde. Někdo se pak dětem omlouvá, jiný si svoji vinu nese v tichosti v sobě a užírá se tím. Kdyby prostě jen důsledně, trpělivě a v klidu trvali na splnění svého požadavku, cítily by se obě zúčastněné strany líp. Zkrátka klidní rodiče vychovávají klidné děti a z nich potom vyrostou noví klidní rodiče. Někdo s tím jednou zkrátka začít musí. "

Judita mlčela a usilovně přemýšlela. O vině a trestu by se toho dalo napsat! I Ani výchova bez hranic ale není to pravé. Jak ale dosáhnout rovnováhy mezi přílišnou přísností, důsledností a volnou výchovou bez jakýchkoli omezení? Není to lehké, ale zvládnout se to dá. Stačí mít svoje ratolesti rád a být k nim přiměřeně empatický. A taky se nenechat jimi manipulovat.