Proč jsme nemocní? Je opravdu nutné vždycky užívat léky? Malá tak trochu alternativní úvaha o tom, že se stejně nakonec nejlíp vyléčí každý sám. Třeba tím, že si něco uvědomí.
Aby se dala dohromady, musela ještě nějaký čas užívat jistý medikament, pro nějž si musela občas zajít nejprve k doktorovi, aby jí jej předepsal, tam vyčkat v čekárně s ostatními pacienty a potom ještě do lékárny, vystát si tam frontu a spoustu věcí tu vyslechnout, postřehnout, uvědomit si.
Slovo pacient pochází z latiny. Základem je slovo patio, což znamená trpět. A to mnoho lidí umí vyloženě profesionálně. Mnoha pacientům totiž jejich nemoc v podstatě vyhovuje. Přináší jim ohledy, úlevy od okolí nebo od práce, která je nebaví, nenaplňuje, stává se pro ně šichtou, kam se musí, aby uživili rodinu, zaplatili hypotéku a tak podobně. Nemoc je jediným společensky přijatelným důvodem proto, aby do ní nemuseli. Jiní si tak vynucují pozornost od svých blízkých, o nichž mají dojem, že je zanedbávají, nevěnují se jim.
Mnoho pacientů si svoji nemoc přitáhlo nevědomě, protože byli přesvědčeni, že jim nic jiného vlastně ani nezbývá. Nedokázali svoji stávající situaci vyřešit jinak. Pro někoho může být nemoc i vzkazem, aby byli pokornější, duchovnější, obrátili se víc k sobě, ke svým vnitřním potřebám.
Málokdo si ale uvědomí, co skutečně jeho nemoc způsobilo. Vyhledá proto raději lékaře, od nějž očekává, že mu předepíše v ideálním případě nějakou kouzelnou tabletku, pokud ani to nepomůže, postižený orgán vyřízne, bolest se umrtví a je to. Čekárny u lékaře a fronty v lékárnách jsou plné takových pacientů, tedy chronicky trpících. Jsou ochotni zaplatit za své utrpení nemalé finanční obnosy, což podporují zejména farmaceutické firmy svojí reklamní kampaní. Z takových reklam plyne, že jen spolkneme jistý preparát a je po problému. Takhle jednoduché to ale není. Vyříznutý orgán už zpátky nikdo nenalepí a v tabletách je ukrytá spousta chemie, která jednomu pomůže a něco jiného zase rozhodí.
Málokdo si uvědomuje, že je svého zdraví strůjcem, ale zároveň i ničitelem. Že se nezdravou životosprávou, stresem, nesprávným uvažováním a vztahem k sobě samému oslabuje a umožňuje nemoci, aby nejoslabenější orgán napadla. Ten, kdo nechce být trpícím, pacientem, by se měl v té chvíli, kdy onemocněl, zamyslet, co dělá dlouhodobě špatně, tedy ne v souladu se sebou samým. Pouvažovat o tom a když to dokonale pochopil, pokusit se to i změnit, což bývá nejtěžší. Má tedy užívání tabletek vůbec nějaký smysl? Není uvědomění si problému elegantnějším řešením bez vedlejších nežádoucích účinků?
Jenže mrška nemoc už kolikrát notně postoupila. Však si na ní už člobrďa pár měsíců usilovně pracoval. Leckdy se už tak zhuntoval, že by to bez pomoci lékařů, tabletek a někdy ani operací prostě nezvládl. Jenže pak nastává období zvané rekonvalescence, které může velice urychlit a zjednodušit právě pochopení problému a práce na změně s ním spojené. Pak nezbývá nic jiného,než polykat tabletky po dobu nezbytně nutnou pro znovunabytí ztracené nemoci nad sebou samým či samou a nad svým fyzickým tělem. Tam užívání tablet smysl má. A v takové fázi se právě nacházela. Uvědomovala si i další důležitou věc: Že je třeba tělo po užívání chemických preparátů vyčistit, dodat energii těm orgánům, jež vedlejší účinky podávaných tablet postihly nejvíc. Že její tělo v průběhu užívání léků potřebuje být v klidu, bez alkoholu a dalších chemických dryáků a to i bez těch, které si vyrábí její tělo samo, například stresem nebo nevhodnými emocemi. Chemická rovnováha fyzického těla je totiž i tak dost závažně narušena. Bude třeba být nějaký čas v klidu, aby si její tělo mělo čas ztracenou vnitřní rovnováhu zase obnovit.
