Voda prý si všechno pamatuje. Naše tělo se z ní skládá, je všude kolem nás. Tak třeba takový rybník.
Ten náš ležel nedaleko jedné malebné vísky uprostřed luk s výhledem na zalesněné kopce poseté množstvím chat, jejichž střechy jaksi bázlivě nakukovaly, jak jejich obyvatelé u rybníka rybaří nebo se v létě cachtají v jeho chladivých vlnkách. A jeho voda si všechno pamatovala. Všechno. Doopravdy, úplně všechno! Nevěříte?
Tak například asi před deseti lety se do nedaleké vísky přistěhovala jedna ustaraná paní. Rozvedla se s manželem,dospívající děti na vesnici žít nechtěly a ona neměla peníze na byt ve městě. Zůstaly tedy v paneláku s tátou a jeho novou přítelkyní. Ustaranou paní to pochopitelně trápilo. Chodila k vodě většinou tehdy, když tu bylo málo lidí, skoro vždycky brzy ráno nebo naopak pozdě večer, když už slunce skoro zapadalo. Přijela na kole, autobusem nebo pěšky, svlékla se do plavek, několikrát rybník přeplavala a odebrala se zase zpátky do vsi. Jeho chladivá voda ji vždycky na chvíli zbavila trápení. Přicházela sem s myšlenkami na nevděčné děti a odcházela nebo odjížděla odtud klidná a vyrovnaná. Voda v rybníce si její trable vzala a rozpustila je jako kostku cukru. Hladina rybníka po pohlcení takových emocí zůstala překvapivě klidná, hladká jako zrcadlo. Rybník si její trápení na chvíli vzal, aby si ona paní další den vyrobila nové, stejně velké nebo ještě větší. A rybník si všechno bral a bral, rozpouštěl a rozpouštěl. Tak to šlo celé léto a pak další a ještě další. Náš rybník začal mít smutnou paní rád a docela se na ni těšil. Paní se zase těšila na koupel v jeho chladivých vlnách.
Chodil sem taky jeden rybář. Měl v nedalekém lese chatu, jezdili tam se ženou každé léto. Byla nemocná a pobyt na chatě jí prospíval. Loni mu ale zemřela a rybář zůstal sám. V opuštěné chatě na něj všechno padalo a tak sedával raději u rybníka a svěřoval svoji bolest jeho konejšivým vlnám. Občas se se smutnou paní letmo pozdravili a pak si hleděli každý svého.
Jednoho léta se červen překulil do prázdnin, chataři rozložili po travnatých březích toho rybníka svoje barevné deky, nafoukli matrace , barevné míče a různé ty křiklavé plovoucí nesmysly, ale smutná paní se neobjevovala. Léto jako by se snažilo vyhrát olympiádu v počtu rozpálených dní, počasí bylo pro koupele v rybníku jako stvořené, ale milá paní se neobjevila ani v srpnu, když z nedalekých polí rámusily kombajny, ani v září, kdy se rybáři na jeho březích předháněli v líčení svých houbařských nálezů. Dokonce i náš zádumčivý rybář se do těch vychloubačných debat zapojil.
Rybník si začal dělat starosti. Stalo se té paní něco? Není snad nemocná? Podzimní mlhy nad hladinou ukrývaly starosti, které si rybník o smutnou paní dělal. Přemýšlel o ní celou zimu, pokrytý ledovým krunýřem.
Pak přišlo další jaro a po něm nové léto. Bylo deštivé, dnů na koupání v něm bylo zatraceně málo. Rybník byl v tomhle létě většinou opuštěný, jen tu a tam kolem prošel houbař s košem hříbků nebo osamělý rybář s prutem na jeho břehu zíral zádumčivě do jeho vln. Rybník už na smutnou paní nečekal. Smířil se s tím, že se prostě nedozví, co se s ní stalo. Ale ona se jednoho dne objevila. Vezla kočárek a v něm malé batole. Sbírala mu na břehu rybníka kamínky, dávala mu je do baculatých ručiček a děťátko je za halasného povyku házelo do vody. Dříve smutná a ustaraná paní se smála a děťátko se smálo s ní. Rybník tomu nerozuměl. Ale rybníky tu nejsou od toho, aby věcem rozuměly. Ty jsou od toho, aby lidé smývali starosti, trápení a stres v jejich vlnách. Paní pomalu přijížděla s kočárkem kolem nedaleko sedícího rybáře a s úsměvem mu pokývla hlavou na pozdrav, aby mu neplašila ryby. On se taky usmál a docela nahlas pozdravil.
„Roztomilý chlapeček.“
„Ten je dcery.“ Odpověděla paní. „Občas mi ho sem vozí, aby byl na čerstvém vzduchu. Byl teď v zimě dost nemocný.“
„Copak město,“ odpověděl rybář, “To je přes zimu plné bacilů. Já mám ve městě vnučku. Už je veliká, ale než začala chodit do školy, byla pořád usmrkaná a ukašlaná. Příští týden mi ji sem dcera přiveze na prázdniny.“
Ještě chvíli si tak povídali a rybník věděl, že tahle paní sem letos v létě zase přijde. I s chlapečkem. Svěří vlnám rybníka svoji radost, aby ji mohl předávat dál. Někomu dalšímu, kdo jeho útěchu bude potřebovat.
