Paměť těla

Naše tělo má svoji paměť. Octneme-li se v pozici, ve které jsme utrpěli zranění nebo ponížení, vynoří se dávná vzpomínka znovu. To platí i pro sex.

Dnes je Marie sama doma. Vlastík odjel se svými svěřenci na zápas a děti už si žijí svým životem. Takových večerů mívá Marie poslední dobou hodně. Nestěžuje si. Nemusí pro nikoho vařit, po nikom uklízet, nikoho obskakovat. Má čas i na svoje zájmy, což si docela užívá. Do čeho se pustí dnes? Má tam rozečtenou báječnou knížku. V létě byla na kurzu krajinomalby a ještě nestihla zapaspartovat svůj poslední akvarel. Nakonec sesbírala na zahradě uschlé prádlo a začala ho skládat a třídit. Pustila si k tomu svoji oblíbenou hudbu a postavila na čaj. Myšlenky se jí přitom rozeběhly jako děti po poledním školním zvonění.
Děti jsou už pár let z domu, nejstarší už má dokonce dvě vnučky. S Vlastíkem mají klidné manželství, takové tiché, žádná Itálie. Navzájem si poskytují prostor pro svoje zájmy. Vlastík si občas zaběhne orienťák nebo si zajde na filatelistickou burzu. Je totiž nadšeným filatelistou. Alba známek mají doma skoro všude. Taky trénuje malé fotbalisty a ona zase cvičí v sokolovně vitalizující cviky. Na její čtvrteční cvičení chodí především ženské, ale pár mužských už tam za těch pár let, co u nich na vsi předcvičuje, taky zašlo. 
Najednou si vzpomněla, že cvičení bude pozítří a ona by si měla rozmyslet a nachystat, co bude se ženskými vlastně cvičit. Pořád si stěžují na bolavá záda, nejvíc v kříži. Kvůli tomu vlastně většina z nich na cvičení chodí. Většina z nich pracuje ve fabrice v nedalekém městě, některé zase sázejí stromky v lese. Těžká a jednostranná práce. Není divu, že si stěžují na bolavá záda. Většina z nich už překročila padesátku, takže už většinou mají takové ty poklidné partnerské vztahy, kdy už každý z té dvojice ví, co může od druhého čekat a všechny vášně a vzplanutí jsou jenom vzdálenou vzpomínkou. Podle toho to taky vypadá s jejich sexuálním soužitím. Oba toho mají z práce dost, jsou unavení a na nějaké ty divočiny se tak leda podívají v televizi. Možná to už taky patří k věku, povzdechla si v duchu Marie. Složila do prádelníku poslední tričko a vyměnila hudbu za relaxační. Položila se na koberec a dala se do cvičení. Lehla si na záda, pokrčila nohy v kolenou a jala se rytmicky vyklepávat pánev, aby uvolnila bederní oblast páteře.
Najednou se daly do pohybu staré vzpomínky. 
Malá, asi sedmiletá holčička leží na gauči a pláče. Rozčilená máma do ní buší jako smyslů zbavená. Holčička neví, co provedla. Neví, že máma je nespokojená s tím, že je s ní pořád sama doma, že žárlí na jejího tátu, který je pořád někde pryč. Ze svojí samoty viní tuhle malou holčičku a když ji tyhle pocity tíží k nesnesení, vybíjí si je na ní. Holčička to ale nechápe. Pláče a vzteká se. Vyhazuje zadečkem a rytmicky jím buší do gauče. Tím si vybíjí bezmocný vztek a ponížení.
Marie byla překvapená pocity, které se jí tak nečekaně vynořily. To ještě netušila, že tohle není všechno.
V Mariiných vzpomínkách se vynořila jedna obzvlášť nepříjemná, s jejím prvním chlapcem. Trávili spolu jednu z prvních společných nocí. Svlékl ji a hladil. Zpočátku to bylo příjemné. Jeho doteky se ale stávaly stále méně příjemnými, začaly bolet. Pokoušela se mu vytrhnout, říct mu, že to není příjemné, že ji to bolí, nedal se však zastavit. Naopak, čím víc ji to bolelo, tím byl neodbytnější. Začala křičet, nebylo to ale nic platné. Naopak svoje trýznění ještě stupňoval. Marie se s tím chlapcem po nějakém čase rozešla, zlé vzpomínky ale v její hlavě zůstaly.
Marie zůstala po cvičení ležet na koberci a tiše plakala, dokud ji nevyrušilo zaharašení klíče v zámku domovních dveří. Vlastík! Nesmí ji tu vidět plakat! Honem vylovila z kapsy haleny papírový kapesník a utřela si obličej.

Když pak večer před spaním leželi spolu v objetí, Vlastík se jí ptal: 
„Ty ses na mě dneska moc těšila, viď? Bylo to moc pěkný.“
Marie nic neodpověděla. Jen mu tiše dala pusu a přitiskla se k němu. Vybrala si ho dobře, ale to neznamená, že musí vědět všechno.