Otrávené útroby

To ráno bylo, bohužel, jako každé jiné. Musela to prostě jen přežít. Svítající se útroby, křeče v břiše, pocit, že právě spolkla cihlu. Pokoušela se jíst a pít kdeco, jiné věci zase nejíst a nepít, ale všechno bylo marné. 

Byly to prostě nervy. Pokračovalo to takhle denně, dokud nedorazila do práce. O víkendu to bývalo většinou o něco lepší. Takhle to trvalo několik let. Od té doby, kdy se stala terčem šikany. U dospělých se tomu říká mobbing.

Cestou z práce se zastavila v novém bytě. Klíče si vzala už ráno s sebou. Kráčela po schodech nahoru tichou a upravenou chodbou. Odemkla dveře svého nového domova. Zhluboka vdechla jeho vůni, nasála atmosféru. Chtěla tu pobýt chvilku sama. Copak ji tady asi čeká? Tak tady bydlela ONA, jedna z iniciátorek toho svinstva. Tady prožila svoje hezké i svízelné chvíle. Jak se tady asi cítila? Ke konci zřejmě nic moc, když za sebou zamkla dveře tohohle bytu a zmizela kdesi ve městě, aniž by se namáhala byt vyklidit, zaplatit nájem a poplatky s ním spojené, dát někomu na sebe kontakt. Jak a kde teď asi žije? Je šťastná ? Zapudila tyhle myšlenky. Támhle bude skříň, sem si dá knihovnu, tady bude dětský pokoj,... a doprostřed velký stůl, až přijedou mladí, aby se sem všichni pěkně vešli. Z plánování ji vyrušil zvuk zvonku. Otevřela dveře.

"Dobrý den, paní učitelko, líbí se vám, jak to tu udělali?"

Usmála se a přikývla. Pan starosta znal celý ten příběh. Možná proto jí tenhle pěkný a slunný byt nabídl. A nejen to. Postaral se i o jeho úpravy, když se jej  soudně obec domohla zpět. Chvíli spolu mluvili o běžných praktických věcech: Kde je hlavní uzávěr vody, kolik se tu za co platí, kam uložit kola, lyže, popelnici. Pak společně vyšli ven. 

" Můžu vás odvézt domů? Čeká vás ještě hodně práce. Znáte to: Než se stěhovat, to je lepší vyhořet. " 

S poděkováním odmítla. Chtěla se trochu projít. Šla dnes oklikou. Tady měla její trýznitelka svoji jedinou kamarádku. Trávila s ní hodně času. A tady bydlela jedna z jejích spojenkyň, s níž jí dělaly společně ze života peklo. Tu občas potkává v místní prodejně, jak s depresívním výrazem skládá do košíku suroviny na výrobu večeře. Došla zamyšleně až domů. Doma se pustila do balení. Tak tohle ONA dělat nemusela. Dveře jejího zamčeného bytu otevřel soudní vykonavatel a její věci vynesli z bytu obecní zaměstnanci. Utekla, aby po sobě nemusela uklízet svůj binec. Jak příznačné! 

Naučily ji chodit denně do práce s nechutí a také každé ráno v jinou dobu, jinou cestou, jiným způsobem. Čekávaly na ni přede  dveřmi školy, aby si na ni vymýšlely nové a nové peskování. Jejich invence ve vymýšlení toho, co bylo zase včera špatně, byla takřka neomezená. Když prošla školními dveřmi, pokračovaly do vesnického krámu, aby to tam společně probraly. Ona neměla čas se bránit. Ani jí dost dobře nebylo jasné, proč by se měla bránit, když nikomu nic neudělala. Bylo by to jen plýtvání energií. Přípravy, porady, mimoškolní akce. Celý rok to zvládala jen pozorovat. Na zdraví jí to ale nepřidalo a na pohodě s dětmi ve třídě také ne. Za těch dvacet let před tabulí to byl její nejhorší rok. A přitom jí bylo mezi dětmi tak dobře. Byla hravá, tvořivá, veselá. Jen ten jeden jediný školní rok jí úsměv opustil.

Za týden bylo po stěhování. V novém bytě umývala okna, která několik let nikdo nemyl. Vymývala špajz, kuchyňku, včetně prostoru za sporákem. Dostala se do nejintimnějších míst své... Koho vlastně? Sokyně? Nepřítelkyně? Trýznitelky? Jak jen ten vztah pojmenovat? Byla tam zanedbaná a zašlá špína, mumifikované zbytky jídla, mastné a zažloutlé kachličky. Drhla to neřádstvo, až jí kůže na rukách pálila. Měla při tom pocit, že drhne ty staré křivdy. Bylo to očistné. Právě poznala obsah útrob toho, kdo ji týral. Přistihla se, že je jí té mladé a hloupé fifleny vlastně líto. A nejen to. Uvědomila si, že se jí ani trochu nezvedá žaludek. A její útroby jsou také v klidu. A mělo to tak už být napořád. Strávila to.